Věra Chytilová bilancovala svoji životní cestu se slzami v očích. V depresi se pokusila o sebevraždu

V mnoha směrech jedinečný portrét režisérky Jasminy Blaževič „Cesta“ připomíná životní peripetie a kariéru režisérky Věry Chytilové. Ta nechala filmaře nahlédnout do soukromí své vily, dala jim k dispozici rodinný archiv, a především jim odtajnila svoje pocity.

Ačkoliv byla hned od okamžiku, kdy natočila svůj první film velmi úspěšná, přiznává, že zpočátku vůbec nevěděla, co chce: „Já musím říct, že jsem strašně dlouho měla temno. Já jsem pořád nevěděla, co chci, co mě vyhovuje a co mě nevyhovuje. Já jsem vlastně nemohla najít sama sebe.“ Zajímala ji totiž také literatura, divadlo, a dokonce i herecká práce. Nakonec však všemožné náhody přispěly k tomu, že se ocitla v blízkosti filmu: „A u toho filmu jsem pocítila, že jo, že to je ono.“

Buď anebo

Když se rozhodla, že chce studovat FAMU, uvedla se na ni s upřímností a „drzostí“ sobě vlastní. Před porotou, sestavenou se samých režisérů, prohlásila, že chce dělat film, protože se jí nelíbí, co se točí u nás: „Že je to prostě nuda.“ Zdálo se jí, že je všechno předvídavé a strnulé a měla o filmování zcela jiné představy. Se svým požadavkem naprosté umělecké svobody ovšem záhy narazila a když jí hrozilo, že bude z FAMU vyloučená, pokusila se o sebevraždu: „Já jsem si na kolejích pižlala zápěstí, a tak se na to přišlo. Já jsem se zamkla, ale oni se na mě dobouřili,“ zavzpomínala na okamžiky, kdy upadla do těžkých depresí, protože před sebou neviděla žádnou jinou perspektivu: „A řekla jsem si konec, že nechci žít. Pro mě to bylo buď anebo,“ svěřila se.

Nebezpeční hlupáci

Ale i poté, co si vybojovala, že muže točit filmy podle svých představ, čelila dalším potížím. „Tady byl po roce 1968 zájem, aby moje filmy neměly úspěch. Oni mě šest let nenechali dělat.“ Když natáčela „Kalamitu“, tak ji zarazili, jenže by to nebyla ona, kdyby se vzdala. Napsala dopisy na všemožné instituce a soudruhům oznámila, že si myslí, že peníze, které byly na tento film již vynaložené, by se měly odepisovat z jejich platů: „Ani ne za týden přišla zpráva, že točíme, kde jsem. Psát a protestovat, to byla jediná šance.“

Prozradila také, že si uvědomila, jakou hrůzu mají muži z hysterických žen, a tak dělala hysterické výstupy: „To není zas takovej problém,“ pochvalovala si svoji osvědčenou taktiku. Nicméně si byla vědoma toho, že jde až na samou hranici. Dokonce neváhala dát najevo, že když jí budou zakazovat točit, udělá takový skandál, že je strhne s sebou a že je to bude stát také existenci. Vycházela přitom ze svých zkušeností: „Věděla jsem, že můj protivník je nebezpečný hlupák.“

Úspěchy, a pak krach.

Přes to vše pro ni nebylo důležité, aby po ní zůstala nějaká filmová stopa. „Pro mě jsou stopa moje děti,“ prohlásila. Zároveň si však posteskla, že porodila rebely a když mluvila o své roli matky či o manželské krizi, měla slzy v očích: „Všechno se ti daří, a pak krach a ty v sobě musíš najít sílu. Nikdo za tebe nic nevyřeší, ani nejbližší, jedině ty můžeš něco udělat. Když se dívám na svůj život, tak se nedívám na dílo. Ale, že to člověk musel vydržet. To ostatní mě nezajímá,“ bilancovala Věra Chytilová v „Cestě“.

Cestu Jasminy Blaževič lze zhlédnout na iVysílání České televize

Zdroj: ČT art