Počítačové hry – zábava pro flákače nebo sílící umělecká branže?

Počítačové, konzolové a jiné druhy her provází lidstvo už hezkou řádku let. Z nekomplikované zábavy, kde člověk plní jednoduché úkoly a postupuje skrze různé úrovně, se stala komplexní záležitost vybavená otevřenými světy, vedlejšími úkoly, masivními multiplayery a desítkami módů. Jsou hry jen tupou, nelogickou zábavou pro masy, pro lidi, kteří se místo pořádné práce či opravdového života věnují raději virtuálním realitám, nebo mají sílu otevírat složité otázky cirkulující ve společnosti, vyvolávat emoce či dokonce radikálně proměňovat lidského ducha?

Ano i ne.

Jistě, existuje velká spousta značek, které se nesnaží o nic jiného než chvilkové rozptýlení, o krátkodobý úprk či oddechnutí ze stresující reality, nekladou si jiné než finanční ambice a ani to nijak nepředstírají. Na střelnici v Call of Duty pracovní problémy nevyřešíte ani nezjistíte, jestli se dá nějak komplexně řešit chudoba či vysoká míra nezaměstnanosti. Je to však špatně? Nikoliv. Člověk musí umět odpočívat a nikdo by nikomu nařizovat či se snad pošklebovat nad tím, jaký druh relaxu si zvolí.

Existují však i kusy, které člověka nutí vystoupit ze své komfortní zóny, činit nelibá rozhodnutí; převtělí ho do lidské duše, která stojí před těžkými volbami a umožní mu pocítit tíhu břemena, které s sebou vláčí. Takové Disco Elysium je napěchované myšlenkami až k prasknutí, je však nutné perfektně ovládat angličtinu, aby k nim člověk proniknul. Kdysi dávno jsem rovněž narazil na článek zmiňující se o hře, kde se hráč stane odstřelovačem procházejícím válečnou zónou a střílející nepřátele. Po každém zásahu se nad zabitým objeví medailonek s jeho dosavadním životem. Vy tak zjišťujete, že jste zabili třeba bývalého kněze, tátu čtyř dětí, muže, který byl donucen si uniformu obléknout, zasloužilého sociálního pracovníka, který pomohl desítkám lidem z chudoby. Zabíjíte obyčejné lidi v neobyčejné době. Hlavním posláním tohoto díla tedy je ukázat nesmyslnost války, nesmyslnost boje proti bližnímu, který není ztělesněným zle, démonem v lidském těle, nýbrž průměrným člověkem s průměrnými zálibami a průměrnými slabostmi.

V kovbojce Red Dead Redemption 2 zase dovede z hráče vyždímat emoce do poslední kapky. V poslední fázi hry, kdy se hlavní hrdina Arthur Morgan vydává na svou poslední jízdu, probíhá rekapitulace jeho činů za tklivé melodie písně That`s The Way It Is při níž nezůstane jedno oko suché. Hráč se tak zamýšlí spolu s hrdinou a shrnuje své dosavadní chování při průchodu příběhem. Převládalo v jeho činech banditství nebo životy raději šetřil a slabším pomáhal?

Strategické kusy zase člověka nutí objevovat svou kreativitu a rozvíjet rozum a logické myšlení při řešení složitých problémů (například série Portal).

Hry však mohou překonávat i sami sebe, posouvat žánrové hranice, definovat nové styly a směry. Jako příkladného zástupce si uveďme střílečku Half-Life, zvláště pak famózní druhý díl. Toto dnes již legendární veledílo dokázalo přetavit mačkání spouště ve filmový zážitek odehrávající se v propracovaném univerzu, které by záviděl i mistr fantasy J.R.R. Tolkien. Zdá se, že hry jsou pro kreativní jedince jako dělané.

Výčet podobných dělby mohl být stejně dlouhý jako dálnice z Brna do Prahy, ale o to tu přece nejde. Jde o princip. Jde o to, že hry pomalu přebírají štafetu a přesouvají se do kategorie vážných uměleckých počinů, ať už formami vyprávění příběhu, interaktivními ději, které se mění podle chování člověka nebo prostě dokonalými simulacemi světů, které by mohly existovat, ale (díkybohu?) tomu tak není. Záleží pochopitelně na každém jednotlivci, jak ke hře přistoupí. Jestli se pro něj stane zdrojem inspirace, hloubání, kladení otázek či ho jinak ovlivní, nebo k ní přistoupí jako ke spotřebnímu produktu, po jehož dohrání se přesune zase k jiné činnosti. Troufám si tedy říct, že není radno podceňovat sílu videoher, neboť tu s námi budou pravděpodobně již navždy, ačkoliv jejich forma a obsah se budou časem měnit a vyvíjet.

A co vy? Máte nějakou oblíbenou hru, na niž nedáte dopustit a která vás třeba přiměla přemýšlet nad věcmi jinak?

Zdroj: autorský text