„Nemám svou vlastní estetiku,“ vysvětluje Wes Anderson původ svého vizuálního stylu
Režisér Wes Anderson, známý například díky filmům Grandhotel Budapešť nebo Taková zvláštní rodinka, vysvětluje původ svého jedinečného vizuálního stylu.
Wes Anderson, režisér typický jedním z nejlépe rozpoznatelných vizuálních stylů, vysvětluje, jak vznikla jeho osobitá estetika. Anderson se proslavil filmem Bottle Rocket z roku 1996, a poté se stal jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti díky filmům jako Rushmore nebo Taková zvláštní rodinka. Režisérovým posledním filmem je Asteroid City, jeho další projekt, The Wonderful Story of Henry Sugar, bude uveden na Netflixu tento týden.
V nedávném rozhovoru pro Deadline, kterým oznámil blížící se premiéru filmu The Wonderful Story of Henry Sugar, se Anderson vyjádřil ke svému vizuálnímu stylu a překvapivě prohlásil: „Nemám žádnou vlastní estetiku.“ Svůj výrok pak režisér dále rozvádí a vysvětluje, jak vznikly některé jeho filmařské vychytávky. Níže se podívejte na celý Andersonův komentář, kde se vyjadřuje k tomu, že někteří lidé mohou s jeho tvrzením o tom, že nemá estetiku, nesouhlasit: „[Směje se] Což naprosto chápu! Dokonce i já můžu říct: ‚No, ano, řekl bych, že ty filmy dělal ten samý člověk.‘ To, co jsem dělal v Bottle Rocket, byla moje estetika. A ta se změnila. Pokaždé, když vzniká další film, tak se hodně odvíjí od něčeho, co jsme dělali v tom předchozím.“
Režisér pokračuje: „Lidé často mluví o tom, že dělám takové ty dolly záběry (specifický druh sledovacího záběru, kdy následujeme sledovaný objekt na přístroji zvaném dolly, pozn. redakce), a Asteroid City začíná dlouhým záběrem. Jdeme z jednoho místa na druhé a pobíháme kolem. Je to určitý způsob natáčení sekvence, který není pro každého tak typický. A já to dělám často. Vím přesně, kdy jsem tento typ záběrů začal dělat, a vím proč, což je u takových věcí vzácné. Když jsme točili Rushmore, byla tam scéna, která se odehrávala na baseballovém hřišti. Měl jsem celou tu scénu naplánovanou. Bylo to s velkým davem lidí a měli jsme použít záběry z ruky. Přijeli jsme ráno a bylo to tam úplně zaplavené. Řekl jsem si: „Tak schválně, jak dlouho bude trvat, než to vyschne.“ Bylo jasné, že když budeme natáčet na tomto baseballovém hřišti, bude na scéně bláto. Ta scéna byla napsaná tak, že se odehrávala na baseballovém hřišti, mezi domácí metou a třetí metou…
Na hřišti je místo, které se říká dugout (dugout je lavička týmu, která se nachází na území mezi domácí metou a první nebo třetí metou), odkud hráči přicházejí na pálku, a po straně je pruh, a já jsem se prostě rozhodl: ‚Všechno dáme sem.‘ Postavíme velkou dráhu pro dolly a natočíme celou scénu takto a pak ji natočíme takto. Použijeme jen ten kousek kulis, co máme. A když jsem to takto udělal, řekl jsem si: ‚No, to se mi líbilo. Bylo to zajímavé a líbilo se mi to. A tak mám pocit, že od té doby dělám různé variace právě na tento způsob natáčení. Proto je dělám – protože baseballové hřiště bylo tehdy příliš blátivé. A často mám pocit, že se to takhle nějak vyvíjí, když děláte filmy. Víte, najdete věc, která se vám líbí, a pak ji uděláte znovu, ale uděláte ji trochu jinak a pak si řeknete: ‚Dobře, teď zkusím jinou věc, půjdu jiným směrem.“
Ačkoli Andersonova „estetika“ možná vychází z praktických důvodů, některé vizuální prvky jsou nepopiratelně konzistentní ve všech jeho filmech. Symetričnost je zřejmá, záběry v jeho filmech jsou často orámované způsobem, který vytváří rovnováhu – nebo někdy jasné vymezení – mezi levou a pravou stranou obrazovky. V některých záběrech postavy často zaujímají střed záběru, zatímco v jiných záběrech jsou často dvě postavy umístěny přesně proti sobě.
Také výprava hraje v Andersonových filmech zásadní roli. Mnoho Andersonových filmů se vyznačuje barevnou paletou s velkým podílem pastelových barev, což je patrné zejména ve filmu Grandhotel Budapešť z roku 2014. Tato pastelová barevná paleta je typická pro kulisy, které mají často blíže k něčemu, co by se objevilo spíše v divadelní hře než ve filmu. Často jsou součástí těchto dekorací záběry typu „snímek ve snímku“, kdy jsou postavy umístěny v okně, dveřích nebo jiném čtvercovém či obdélníkovém prostoru.
Zdroj: screenrant.com
