Skutečný příběh Requiem pro panenku: Marika nebyla oběť, ale patologická osobnost a nebezpečný žhář
Když v roce 1984 došlo k rozsáhlému požáru v ústavu pro pacientky s diagnózou mentální retardace, věnovaly noviny tragické události jen krátkou zmínku. Josef Klíma však čtyři roky poté o případu natočil reportáž. A režisér Filip Renč ještě o něco později přišel s filmem Requiem pro panenku. Jak to ale tenkrát skutečně bylo?
Případ, který prostřednictvím zmíněného filmu nenechává asi nikoho chladným, se odehrál v městečku Měděnec v Krušných horách. Právě tam totiž stál předmětný ústav. Hlavní aktérka této nechvalně proslulé události tu pobývala celkem čtyři roky. Až do osudné noci.
V hlavní roli nebyla Marika, ale Eva
Přestože ve filmu Requiem pro panenku známe hlavní postavu jako Mariku (pro účely snímku přesvědčivě ztvárněnou Aňou Geislerovou), ve skutečnosti se tato dívka jmenovala Eva Kováčová. V podání Geislerové vypadá pro diváka požár jako víceméně nešťastná náhoda. Realita byla ovšem zcela jiná. Eva neměla totiž téměř nic z Maričiny křehkosti a nevinnosti.
Sám režisér Filip Renč přiznal, že se hrůznými událostmi spíše inspiroval, než aby přesně a do detailů ukázal pravdu. Z dostupných zdrojů i výpovědi již dnes totiž spolehlivě víme, že Eva nebyla obětí situace, ale přímo nebezpečným pachatelem.
Po narození žila ve sklepě, kde měla zemřít
Eva Kováčová přišla na svět jako ne zrovna chtěné dítě do poměrně početné sociálně slabé rodiny. Matka ji krátce po narození zavřela do sklepa v domě, kde by novorozenec pravděpodobně zemřel, nebýt obrovské náhody. Plačícího miminka si všimli sousedé a přivolali policii. Ze sklepa Eva putovala do kojeneckého ústavu.
V šesti letech byla ovšem vrácena zpět do své původní rodiny, kde rozhodně klid a láskyplné prostřední nenalezla. Trpěla silnými úzkostmi a navíc ji vlastní otec pohlavně zneužíval.
Život jí zpečetila administrativní chyba
Po několika letech nuzného života se Eva odhodlala k útěku z domu a otce udala příslušným orgánům. Po tomto kroku ji její rodina definitivně zavrhla a zůstala jako nezaopatřené dítě zcela bezprizorní. Došlo ovšem k zásadní chybě v tehdejším administrativním postupu a dívka s běžnou inteligencí skončila v ústavu pro mentálně retardované.
Ačkoliv muselo poměrně rychle vyjít najevo, že Eva neodpovídá profilu tamních chovanek, nikdo se o její osud příliš nestaral. Speciální pedagogika byla v té době ještě v plenkách a stát se o lidi s postižením neuměl postarat jinak než tím, že je bezpečně uklidil na okraj společnosti.
Eva uměla být bezcitná i milá k ostatním
Do soukolí obyvatelek ústavu nezvladatelná ale inteligentní dívka pochopitelně nikdy nemohla zapadnout. Vychovatelky později vypověděly, že se od začátku jevila jako velice problémová. Ráda některým chovankám ubližovala a otevřeně se vysmívala jejich postižení. Někteří členové personálu ovšem uvedli, že dokázala být i vřelá a ostatním dívkám občas pomáhala. Velmi ale záleželo na jejím momentálním rozpoložení.
Sama Eva řekla, že byl život za zdmi ústavu peklem. Vychovatelky se nebály ani velice tvrdých trestů. Chovankám podávaly záměrně silné léky, sprchovaly je střídavě ledovou a horkou vodou či je za trest nechávaly i několik hodin přivázané k rozpálenému topení. Dokonce měla budova ústavu mít ve sklepě márnici, kam se za porušení kázně zavíralo i na několik dní.
Necítila se být ženou
Eva již od útlého věku hovořila otevřeně o tom, že nenávidí své ženské tělo a cítí se být klukem. Vykazovala také lesbické sklony. Povídalo se, že v ústavu pro mentálně retardované měla mít milostný poměr s jednou z vychovatelek, která jí slibovala nový život po svém boku. V osudný den tragédie Evě údajně sdělila, že je mezi nimi konec a že zůstává u manžela.
1. listopadu 1984
Pro dívku zcela bezvýchodnou situaci podpořenou zradou vychovatelky a psychickým terorem, který v ústavu zažívala, se v návalu zoufalství rozhodla řešit krutým činem. Zapálila skříň se starými novinami a požár se rychle rozšířil po celém areálu.
Později Eva vypověděla, že si přála, aby ono místo lehlo popelem a chovanky byly přestěhované na jiné a lepší. Ať už mluvila pravdu nebo ne, situaci značně komplikoval fakt, že mnohé dívky byly v klecových lůžkách či zcela nemohoucí. Pro dvacet šest z nich tak požár bohužel znamenal jistou smrt.
Soud byl překvapivě milosrdný
Když začal proces s pachatelkou, byl soudce až překvapivě chápavý k jejím pohnutkám i motivům. Poslal ji za mříže na pět let. Ani tam ale pochopitelně klid nenalezla. Stále byla agresivní a v záchvatu zuřivosti se dokonce pokusila zabít dozorce. Disponovala obrovskou silou. Odtrhnout ji prý nedokázalo ani šest mužů.
Nakonec se jí trest odnětí svobody protáhl na celých deset let. Poté dostala amnestii od exprezidenta Václava Havla. Radost jí nepřinesla. Neměla totiž kam jít.
Z Evy se stal René
Nakonec se mladé ženy ujal jezuitský páter František Lízna. Byl to známý filantrop oplývající více než obdivuhodným milosrdenstvím. Veřejnost mu přezdívala Kněz vyděděných. Během šesti měsíců se však Eva několikrát pokusila o sebevraždu a následně začala žít se svou švagrovou Alenou. U ní zůstala dlouhých deset let.
V této době jí také bylo umožněno podstoupit změnu pohlaví, po které toužila od dospívání. Z Evy Kováčové se tak stal René Lízna. Ano, čtete správně. Jméno si převzal od pátera Františka, který mu nabídl přístřeší a zázemí.
V roce 2014 obletěla média zpráva, že René utekl z psychiatrické léčebny v Brně, kde prodělával státem nařízenou léčbu, a ukončil svůj život skokem pod vlak.
Zdroje: autor, idnes.cz, tvnova.cz, medium.seznam.cz, dotyk.cz, pravednes.cz
