Pavel Landovský prožil jako dítě strašlivé trauma. Sám musel zastřelit několik lidí

Svérázný herec Pavel Landovský (†78) si po celý život nesl obrovské trauma z dětství. Bylo mu pouhých devět let, když zastřelil několik lidí, ale rozhodně ne z vlastního rozhodnutí. Vyrůstal v nelehké době druhé světové války. Za tento incident se však styděl, nechtěl o tom mluvit a cítil vinu za zmařené životy. Hrůzný čin, se kterým se po letech svěřil novináři v knižním rozhovoru, ho patrně pronásledoval po zbytek života.

Herec Pavel Landovský, přezdívaný „Lanďák“, se narodil 11. září 1936. Prvních devět let života prožil v dnešním Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě. „Když mi bylo jedenáct, tak jsem učitelce v Pardubicích stále tvrdil, že jsem z Německého Brodu. A ona na mě, že to ne. Že je to Brod Havlíčkův. A já jí tvrdil, že přes ten brod se určitě brodili Němci, že Havlíček se tam určitě nikdy nebrodil,“ vyprávěl herec v knižním rozhovoru Soukromá vzpoura novináři a spisovateli Karlu Hvížďalovi (82). Kniha Soukromá vzpoura vznikala v letech 1986–1987 v Rakousku.

Pavel Landovský vyrůstal za druhé světové války

Jeho dětství silně poznamenala druhá světová válka. „Já jsem šel do školy v roce 1942. Nevzali mě, protože německá správa byla pregnantní, ale sehnali mi protekci, že mě šoupli k dědovi a do šesti let jsem chodil do školy do jeho vsi. Přes další protekci mě po dvou týdnech zase přeložili do Německého Brodu. Moc se neučilo, bylo bombardování,“ prozradil dále Landovský Hvížďalovi.

Už tehdy šel proti proudu, když se začal učit ruštinu, zatímco se všude mluvilo německy. Lidé ho často označovali za protivného a hrubého člověka. Ve skutečnosti byl však zahořklý a osamělý. V životě zažil mnoho událostí, které jím otřásly.

Velké trauma prožil v pouhých devíti letech. Tehdy ho oslovil ruský voják, který ho pozval do svého kulometného hnízda, ze kterého sledoval les před sebou. Líbilo se mu, že mu malý chlapec rozumí. „Začal jsem na něj mluvit rusky. To ho pochopitelně udivilo, rusky u nás tehdy skoro nikdo neuměl, nikdo si s nimi rusky nepovídal a on mě hned pozval k sobě, což pro mě byla obrovská pocta,“ prozradil Landovský.

Ruský voják mu dal do ruky kulomet

Zpočátku to vypadalo „nevinně“, jenže po chvíli se před nimi objevilo několik esesáků. Ruský voják neváhal a začal střílet hlava nehlava. Landovský, coby malý kluk, byl z celé situace vyděšený a nevěděl, co má dělat. Voják ho však přizval, aby se přidal k němu, a dal chlapci kulomet do ruky. Ten začal střílet. Tehdy mu však nedocházelo, co všechno se mohlo stát.

Až později, v pubertě, si uvědomil, že měl nejspíš na svědomí několik lidských životů. „Když si všiml mého vyděšeného výrazu, posadil mne za kulomet a já začal střílet. Bylo mi teprve devět, takže mi došlo až později, že jsem jich musel několik zabít,“ svěřil se Landovský v knize Soukromá vzpoura. Přiznal také, že se cítil jako vrah a tohoto pocitu se nikdy nedokázal zbavit, přestože se jednalo o nepřátele země. Navíc byl ještě dítě a dané situaci sám nerozuměl.

Kvůli režimu musel Pavel Landovský emigrovat

V budoucnu se musel Pavel Landovský vyrovnat s dalšími nepříjemnými událostmi. V roce 1978 ho napadl příslušník Státní bezpečnosti, který ho chtěl hodit do řeky u Národního divadla. Věřil, že se utopí a bude to vypadat jako nehoda. „Utopí se, řekne se, že byl ožralej,“ vysvětlil estébák své manželce, která byla u toho. Landovský se naštěstí ubránil a z celého incidentu vyvázl „pouze“ se zlomenou nohou. Tato zlomenina však byla natolik vážná, že se nikdy pořádně nezhojila.

Aby herec dal najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem, podepsal Chartu 77. Tím se ovšem dostal do hledáčku StB, která ho sledovala na každém kroku a snažila se mu udělat ze života peklo. Landovský byl navíc blízkým přítelem Václava Havla, což mu na „oblibě“ nepřidalo. Kvůli režimu nakonec emigroval do Rakouska a zpět do vlasti se vrátil po revoluci.

I přesto, že Landovský neměl jednoduchý život, stal se díky svému nespornému talentu jedním z nejuznávanějších českých herců. Zemřel v roce 2014 na infarkt a zanechal po sobě bohatou kinematografii. Dodnes nelze zapomenout na jeho legendární hlášku z filmu Černí baroni: „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.“

Zdroj: blesk.cz, extra.cz, pametnaroda.cz, idnes.cz