Herec Vítězslav Vejražka propadl temné straně: Pro komunisty sváděl slavné české herečky, aby je kompromitoval

V pražských Košířích má svou ulici. Národní umělec. Profesor Vítězslav Vejražka, filmovým pseudonymem Petr Vít (1915–1973), byl český herec, divadelní režisér, divadelní pedagog a politik. Ve skutečnosti byl Vejražka placeným prostitutem Státní bezpečnosti a na rozkaz se vyspal s každým, koho mu tajná policie předhodila. Včetně vlastní tety.

Na stříbrném plátně debutoval Vejražka už ve 22 letech, ještě pod pseudonymem Petr Vít, ale přestože to byl líbivý typ s nesporným talentem, film k němu moc štědrý nebyl. Výrazných rolí moc nedostal – objevil se mimo jiné ve snímcích Turbína (1941), Alena (1947), Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) či Ďáblova past (1961). Záhy se však doslova našel v jiných disciplínách.

Je třetí lednový den v roce 1949. Komunisté už téměř rok ovládají Českou republiku. Tisíce lidí byly zatčeny. Rostou tábory nucených prací. Připravují se první popravy. A třiatřicetiletý Vítězslav Vejražka, přáteli nazývaný Slávek, píše na standardizovaný bílý papír svůj zpravodajský slib. „Jako pokrokový občan Čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou. Zavazuji se, že o úkolech, které mi budou uloženy, se nebudu zmiňovati nikde a před nikým a budu zachovávati v těchto naprostou mlčenlivost.“

Vejražka se ke spolupráci upisuje zcela dobrovolně (což opakovaně zdůrazňují materiály tajné policie), bez jakéhokoli vydírání a nátlaku.

O den později vznikne „Vázací návrh“ – zdůvodnění, proč byl nový spolupracovník a agent naverbován. V něm je poprvé jasně řečeno, proč má Státní bezpečnost o Vejražku zájem: Příčinou je jeho teta Milada Deggiovanni, rodilá Češka, následně italská státní příslušnice, pracující na vízovém oddělení italského velvyslanectví v Praze. Některé dny dokonce přímo v kanceláři šifranta ambasády.

Prostřednictvím Vejražky má být získána ke spolupráci. Jak, to v tuto chvíli ještě není jasné. Příkaz zní: Sblížit se! A tak už v prosinci předchozího roku platí Státní bezpečnost útratu, když Vejražka pozve svou tetu na tah noční Prahou. Kasu ministerstva vnitra to stojí dva tisíce korun.

Hercův šarm, jenž je podtržený hlubokým hlasem, slaví úspěch. O pár dní později Vejražkův řídící důstojník uvádí: „Do měsíce se tento doposud příbuzenský poměr změní neodvratně v milenecký, jelikož jsou náznaky, že se Deggiovanni zamilovala do svého synovce.“

Zároveň jsou ve „Vázacím návrhu“ popsány přednosti Vítězslava Vejražky, jež skýtají možnost jeho budoucího využití. „Vejražka je dosti populární herec hlavně v ženském světě. Jedná se opravdu o muže skvělé tělesné postavy a zajímavého, typického zjevu. Seznámení s elegantními ženami mu nedělá potíže, jelikož mu tyto nadcházejí. On zase dovede využíti svého důvtipu… Jeho největší možnosti vidíme v jeho přirozených vlastnostech jako hezkého muže, který dovede na první pohled připoutati ženy opravdu hezké a elegantní, které jsou nám jinak nedostupné.“

Je rozhodnuto. Oblíbený herec, který se tentýž rok objeví na plátnech kin v legendární Pytlákově schovance, bude od nynějška žít dvojí život – na jedné straně herec Národního divadla, dokonce profesor herectví na konzervatoři, na straně druhé udavač a faktický prostitut.

Společenský agent bez bázně a hany

„Státní bezpečnost používala pro takové lidi označení společenský agent“, vysvětluje historik Radek Schovánek, který na případ Vítězslava Vejražky poprvé upozornil. „Většinou se jednalo o prostitutky, ale často také lidi ze šlechtických rodů, příbuzné slavných hereček, prostě lidi, kteří byli schopni proniknout do takzvaně lepší společnosti. Takovým společenským agentem byl spisovatel Jiří Mucha, bratr herečky Adiny Mandlové Jiří Mandl – a takovým společenským agentem byl i Vítězslav Vejražka.“

Sex s vlastní tetou

Další řádky jsou dokladem pokleslosti, které tento rodák z Dolního Bousova u Mnichova Hradiště a vyučený číšník, jenž odešel do Prahy, aby v letech 1934–1937 vystudoval konzervatoř a ještě před válkou se pod pseudonymem Petr Vít objevil v prvních filmech, beznadějně podlehl. Ostatně: v jednom z Vejražkových hodnocení, která si tajná policie vedla, se píše: „Pokud se týká mravních zásad, tyto dovede odložit, když se to jeví potřebné.“

V sobotu 10. prosince devětačtyřicátého roku dorazil před půl osmou večer do bytu své tety s cílem přimět ji ke spolupráci s nespecifikovanou tajnou „organizací“. Ve vinárně Parnas pak svému estébákovi popisuje průběh večera – jeho písemné líčení očividně odráží dramatický způsob hercova přednesu: „Všechno směřovalo k milostnému vyvrcholení. Během lehkého běžného rozhovoru vážil agent úzkostlivě situaci. V duchu se tázal, zda je pro věc psychicky výhodnější, spustí-li uložený úkol před, či po onom vyvrcholení. Došel k závěru, že bude docela logicky výhodnější druhá možnost. Jistě se nemýlil, zvláště proto, že důsledkem onoho několikerého vyvrcholení u ní bylo dokonalé uspokojení, přenesení od běžných do lyrických oblastí, povšechná ukolébanost, ospalost,“ praví se v tajném dokumentu. A pak: „V poloze ještě horizontální v nejtěsnější blízkosti zahájil agent ofensivu…“

Co je v domě, to je pro mě

Intimní styk se svou o šest let starší tetou udržoval Vítězslav Vejražka do roku 1950. Mezitím stihl „svou neobratností a náhodou“ přivést do jiného stavu dívku z Prahy a zprostředkovat jí nelegální potrat. To vše popsal v kajícném dopise Státní bezpečnosti s tím, že uvedl jméno lékaře, který „velmi neochotně, ale naštěstí přece“ zákrok provedl a jemuž slíbil „čestným slovem absolutní mlčenlivost jednou provždy“.

Vejražkovo uvažování je skutečně půvabné. V závěru svého udání píše: „Vyjma tohoto listu své čestné slovo za všech okolností dodržím, jinak bych se musel sám před sebou do hloubky duše stydět.“

Vzápětí se stihl potřetí oženit. V květnu jedenapadesátého roku se jeho manželkou stala kolegyně z Národního divadla, pozdější dlouholetá profesorka na DAMU, herečka Jarmila Krulišová. A Vejražka se nastěhoval do bytu ve Zborovské ulici na rozhraní Malé Strany a Smíchova, kde s matkou a otcem, penzionovaným plukovníkem československé armády, bydlela.

Jeho vlastní jednopokojový byt na pomezí Pankráce a Nuslí zůstal prázdný, Vejražka v něm přespával nejvýš dvakrát týdně. To vnuklo příslušníkům Státní bezpečnosti myšlenku, na niž Vejražka „vzhledem ke své politické vyspělosti“ přistoupil.

Ano, byt teď poslouží konspiraci. Do spíže se umístí kamera, která bude sbírat kompromitující materiál. Za to přispěje Státní bezpečnost Vejražkovi na nájem.

Vše se odehrálo během několika dní na přelomu října a listopadu 1951.

V roce 1952 byl Státní bezpečností vyzván, aby znovu navázal intimní vztah se svou tetou Miladou Deggiovanni a kompromitoval ji před kamerou ve svém bytě. Ostatně v minulosti „dokázal, že je schopen kompromitující scény s určeným objektem vytvořit“.

Každý den není posvícení

Tentokrát však Vejražka neuspěl. „Bylo získáno 20 metrů filmu spíše kompromitujícího Vejražku,“ objevuje se v hercově hodnocení.

V roce 1954 přebírá Vejražku I. správa – rozvědka – podle všeho v souvislosti s plánovaným přeložením Milady Deggiovanni do Říma. S tajnou policií, teď už jako agent Novák, pracuje přinejmenším do roku 1957, schůzek v pražských kavárnách (Slavia, Parnas, Olympia) jsou stovky. Čas od času inkasuje za svou činnost peníze, tajná policie platí flámy, na něž vyráží se svou zamýšlenou obětí, i dárky pro tetu Miladu. Dokládají to stvrzenky, které svým řídícím důstojníkům podepisoval. Dostane také vstupenku na fotbalové utkání ČSR–Rumunsko.

Zasloužilý všeumělec

Do komunistické strany vstoupil Vítězslav Vejražka v roce 1945. Od roku 1948 působil v Národním divadle. Hrál tu, režíroval, v letech 1965–1969 vedl celou činohru. Dokonce i psal. Do dramatického tvaru převedl Zápotockého knihu Vstanou noví bojovníci, pokoušel se napsat hru o životě Karla Marxe.

Byl také předsedou Svazu československých divadelních a dramatických umělců, předsedou československého střediska Mezinárodního divadelního ústavu při UNESCO, od roku 1949 vyučoval na pražské DAMU. A jak to mezi herci chodí, mnozí na něj dodnes s láskou vzpomínají.

Třináctý sjezd komunistické strany v roce 1964 zvolil Vejražku kandidátem ústředního výboru KSČ a jeho politická kariéra vyvrcholila po sovětské okupaci, když byl dosazen jako poslanec do čistkami prořídlé Sněmovny lidu Federálního shromáždění. „V minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu, a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury,“ zazní v hodnocení jeho postojů během pražského jara.

Není divu, že se řády bolševického režimu k nohám Vítězslava Vejražky jen sypaly. Řád práce. Řád Vítězného února. Zasloužilý a nakonec i národní umělec. Vítězslav Vejražka, tenhle „pořádný kus chlapa“, na kterého pěly ódy dobové časopisy, zemřel na selhání srdce 8. června 1973. Bylo mu 58 let.

Na dovršení vší perverze, která provázela jeho život, byl po své smrti pochován na vyšehradském Slavíně, v hrobce národních velikánů. Odpočívá zde vedle Emy Destinnové, Jana a Rafaela Kubelíkových, Alfonse Muchy, Václava Špály, Zdeňka Štěpánka či Karla Högra.

zdroje: super.cz, reflex.cz