Vzpomínky na socialismus herečky Ivy Janžurové: Abych mohla hrát, musela jsem se přetvařovat

Herečka Iva Janžurová je kmotrou knihy autora Michala Petrova o stylu života v předlistopadové éře. Jak sama říká, na období před sametovou revolucí vzpomíná s rozporuplnými pocity. Podle herečky ne všechno bylo jen špatné. Je řada věcí, po kterých se pamětníkům určitě stýská.

„Mě třeba bolí, jak zanikla řada dobrých firem, třeba množství textilek nebo skláren. Je škoda, že nepřežilo něco, co bylo dobré. Teď už ale asi nemá cenu se k tomu vracet. Je to pryč. Tak si alespoň něco můžeme ve vzpomínkách a četbě téhle knížky znovu vybavit a třeba si u toho zanadávat nebo se pousmát,“ dodala Janžurová.

K pousmání ale rozhodně nebyla situace, do které se herečka dostala v 70. letech. V té době totiž měla chvíli „škraloup“ kvůli tomu, že šla v září 1968 s Martou Kubišovou s kyticí v ruce osobně podpořit Alexandera Dubčeka po návratu z Moskvy. 

Stopka za obyčejné vroucné gesto

„To vymyslel můj tehdejší muž. Ale s Martou jsme z toho byly nadšené a nikdy jsme svého činu nelitovaly…“ Následně bylo oběma „aktivistkám“ právě Dubčekem důrazně naznačeno, že koncerty ani protestní akce nejsou žádoucí.

V roce 1968 a 1969 napsala Janžurová tři fejetony do časopisu Zítřek, který chvíli vycházel jako liberální platforma. Ten první byl o srpnu 1968. V té době se prý herečka ještě snažila věřit, že idea socialismu je správná, společensky na vyšší úrovni a spravedlivější. Že neexistuje lepší, rozumnější systém. Celé dětství byla vychovávaná jako pionýrka, svazačka a ještě na škole vstoupila do strany. V roce 1957 odjela do Moskvy na světový festival mládeže. Uchvátilo ji tam vroucné přivítání s bohatým pohoštěním, na nádražích se scházely stovky lidí s kyticemi na uvítanou, byla to prý neuvěřitelná euforie. „A pak jsme přijeli do vsi s domky s udusanou hlínou a já nedovedla pochopit tuhle odvrácenou stranu sovětského zázraku. Přijela jsem tehdy trochu nahlodaná a rok 1968 mě přesvědčil, že je to špatně.“

Poslední hereččin text v Zítřku byl věnovaný Janu Palachovi. Jeho zoufalý čin byl podle Ivy Janžurové činem člověka, který chtěl hájit svoji pravdu v prostředí, kde to nebylo možné. „A přitom jsem přesvědčená, že to byl čin, který řadou lidí otřásl a zanechal v nich špatné svědomí. Není to možná přesné, ale myslím si, že měl smysl v tom, že naše odpověď by měla mít podobnou sílu, a že toho nejsme schopní.“

Časem pak ale přišel v profesním životě uznávané herečky zásadní zvrat. Jak sama říká, pozvolně a nenápadně přicházela jistá omezení v podobě takových podmínek spolupráce, za kterých bylo pro herečku buď značně nevýhodné, nebo přímo nemožné točit.

V nucené pauze jsem si aspoň mohla dopřát děti

Zkraje sedmdesátých let pro herečku nastalo stresující období. U Morgiany nechtěla podepsat smlouvu, protože jí nevyhovoval scénář, a tak jí Juraj Herz oznámil, že točit nebudou, protože víc rozhodně nedostane. „Pak mi neschválili dva, tři, čtyři scénáře. Prý už jsem točila dost a teď budou točit zase jiní. Abych mohla hrát, vydržela jsem se přetvařovat do té míry, že jsem byla zticha, že jsem neprovokovala.“ Všechno zlé se ale nakonec ukázalo být pro něco dobré. V nucené pauze si herečka, jak sama říká, mohla alespoň dopřát děti. S nimi jí pracovní problémy přišly jako malichernost a radost z fungující rodiny všechno přebila.

I přes překážky a tvrdé podmínky, které tehdejší režim obnášel, nikdy neztratila Iva Janžurová na své profesionalitě a lásce k herectví. A přišla zásadní role v nejpopulárnějším normalizačním seriálu Nemocnice na kraji města, kterou původně odmítala, protože se jednalo o zápornou postavu. Ve skutečnosti bylo její ztvárnění role sestry Huňkové kritikou přijato velice pozitivně.

I v záporných rolích se Iva Janžurová vždy snaží najít to dobré. Přijít na to, proč dotyčný ke zlu došel. A pokud prý se to nepodaří, roli se raději vyhne. „Pokud divák odejde jen s tím, že hraju zlou ženskou, hrála jsem zbytečně,“ uzavírá oblíbená herečka.

zdroj: respekt.cz, super.cz, iDNES.cz