Vladimír Menšík zatajil věk, aby získal peníze od státu. Jeho lež neodhalil ani prezident
Zatímco veřejnost Vladimíra Menšíka vnímala jako skvělého herce, lidé kolem něj věděli, jak komplikovaný život ve skutečnosti žije. Za usměvavou tváří, kterou ukazoval na kamerách, se skrývalo mnoho bolesti a tajemství. Nejhorší chvíle Menšík prožíval ke konci života, kdy bojoval se zákeřnou nemocí.
Vladimír Menšík by se bez přehánění dal přirovnat k nejoblíbenějšímu československému herci. Jen málokdo však věděl, čím vším si Vladimír prochází. Jedním z jeho tajemství bylo zfalšování věku narození. Při vystavování nové občanky využil nedbalého pravopisu úřednice a z roku 1929, kdy se doopravdy narodil, udělal rok 1924. Čeho chtěl touto změnou docílit?
Toho, že se dříve dostane do důchodu, kterého se nakonec ani nedožil. Postupně se mu věk narození povedlo změnit ve všech úředních papírech. O této změně čísel prakticky nikdo nevěděl a herec s „novým“ věkem žil až do konce svého života. Vladimírovu záměnu neodhalili ani v prezidentské kanceláři.
Od 16 let trpěl silným astmatem
Právě astma bylo tím hlavním, co mu ke konci života ztěžovalo hraní. Postupem času se problémy i bolesti zhoršovaly natolik, že herec všude chodil s kufříkem či taškou plnou léků. Pauzy během natáčení musely být čím dál častěji, jinak se Vladimír Menšík neúprosně dusil. Během přestávky si píchal injekce, konzumoval léky a následně opět pokračoval v natáčení.
Jeho zdravotnímu stavu rozhodně nepřispělo, že patřil k aktivním kuřákům a že následně začal bolesti utápět v alkoholu. Kolegové vzpomínají, že bez své zásoby léků nechodil nikam. Měl je u sebe na jevišti, během natáčení i v šatně, prý byly jeho součástí stejně jako jeho humor. Nikdo z diváků však neměl ani tušení, s jakými bolestmi Vladimír Menšík vystupuje.
„Měl už tak rozpíchané žíly na rukou, že bylo těžké vůbec mu ty injekce aplikovat. Každé ráno po probuzení mu někdo musel okamžitě píchnout dvě injekce syntophylinu, dvě injekce kalcia a někdy i další léky,“ vzpomíná na Menšíkovu nemoc Alena Horáková-Fonová ve své knize Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka.
Přestože jej lékařka odrazovala od květnového vystoupení v brněnské kulturní hale Rondo, Menšík si cestu nenechal vymluvit. A právě ta se mu stala osudnou. Před vystoupením se herec, s nevolnostmi a krvácejícím vředem, ještě rozhodl navštívit maminku. Z jejího bytu jej odvezla sanitka a v nemocnici o den později, 29. května 1988, zemřel.
Nehezký jedinec s velkou hlavou
Sebevědomí také nebylo něčím, na co by se herec mohl spolehnout. Sám sebe tituloval jako nehezkého jedince, který má velkou hlavu a předkus. Zároveň se však prezentoval tak, že co mu příroda nenadělila na vzhledu, mu nadělila na humoru. Jak v profesním, tak osobním životě patřil k lidem, se kterými se člověk rozhodně nenudil. Právě humor byl tím, co oslovilo jeho druhou manželku Olgu. Vzpomínala, že poprvé se s Menšíkovým jedinečným smyslem pro humor setkala při představení Žebrácká opera v divadle E. F. Buriana.
Vladimír Menšík by͏l ženatý dv͏akrát͏. Z pr͏vního ͏manželství s Věrou měl͏ dvě děti, d͏ceru Vladimíru a syna͏ Petra. S druh͏ou͏ manželkou Olgou měli syna ͏Jana a dceru Martinu, která se po ot͏cov͏ě vzoru stala také herečk͏ou. Manželka Olga p͏řežila svého muže o 35 let a dožila se krá͏sného věku, tedy 93 let. ͏Umřela v ͏roce 2023, její syn to ve͏řej͏nosti však oznámil až o rok později. Důvodem bylo, že se maminka͏ nikdy nechtěla ukazovat a zviditelňovat. Její jméno není uvedené a͏ni na ͏rodinné hrobce na Olšanských͏ hřbitovech.
Vztah s první manželkou Věrou ztroskotal na tom, že Menšík věčně pracoval a když nepracoval, tak pil. I po rozvodu však zůstali přáteli a v závěru života dokonce v brněnské nemocnici leželi jen pár metrů od sebe.
Zdroje: denik.cz, csfd.cz, dvojka.rozhlas.cz