Byla snem všech mužů, ale její filmy musely zmizet ze světa. Oslňující krása jí prostě nestačila. Poznáte ji?

První dáma českého filmu, která svými filmy inspirovala i provokovala. Některé její filmy proto skončily v trezoru. Rebelka, která si nebrala servítky. Cílevědomá žena, která se vypracovala z pozice klapky na jednu z nejlepších režisérek. Řeč je o Věře Chytilové.

Věra Chytilová (1929-2014) nejprve studovala architekturu v Brně. Po dvou letech zanechala studia a živila se jako kreslička, laborantka, manekýnka. Profese manekýnky ji dala příležitost seznámit se s filmem. Objevila se jako dvorní dáme ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař (1951).

Počátky kariéry

Věra Chytilová se po komparzní roli dvorní dámy v Císařově Pekaři a Pekařově císaři před kamerou neobjevila. Za kamerou začínala ve filmovém studiu Barrandov jako klapka. Z této pozice se vypracovala na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala na FAMU obor režie pod vedením režiséra a scénáristy Otakara Vávry.

Její absolventský film Strop (1961) si získal mezinárodní ohlas. Věra Chytilová v něm využila své zkušenosti jako manekýnka. Na hlavní hrdince, manekýnce Martě ukazuje rub a líc této profese. Debutovala filmem Pytel blech (1962), který líčí život v dívčím internátě očima nové učnice.

Režisérka

Věra Chytilová se zajímala o prožitky moderní ženy i o její úděl. Její mužští hrdinové žízní po moci, podléhají stereotypům. Bylo by však chybou ji považovat za feministku. Takové nebyly ani její filmové hrdinky. Tato známá režisérka se neřídila žádnými poučkami, odmítala se zařadit do jakékoli škatulky. Nesnášela povrchnost a odmítání hledat v životě pravdu a mravní hodnoty. Nikdy netočila pro zábavu, ve svých filmech kritizovala různé nešvary.

Rebelka

Věra Chytilová pobouřila zodpovědné soudruhy již jako studentka FAMU svým jednáním i absolventským filmem Strop. Musela také čelit obvinění, že se chová „buržoázně. Tehdy jí hrozilo vyloučení ze školy.

Některé její filmy čelily kritice předních soudruhů. Podle nich prý nemají nic společného se socialismem a ideály komunismu. Nesměly se proto promítat a ona sama měla na několik let zákaz činnosti. Tuto obtížnou situaci vyřešila tím, že pod změněným jménem natáčela reklamní spoty. Párkrát jí také hrozilo dokonce vězení, několikrát totiž odmítla spolupracovat s STB.

Tvrdila, že ona nikdy neměla problémy s mocí, ale měla moc problémy s ní. V dokumentu Cesta – portrét Věry Chytilové (2004) vysvětluje, proč ji její spory s mocnými nezničily. „Cítila jsem se tak zahnaná do kouta, že jsem řekla, že pokud mě nenechají dělat a odstaví mě, tak půjdou se mnou, že vím věci, které asi nechtějí, aby věděli jejich nadřízení,“ sděluje.

Zakázané filmy

Na seznamu zakázaných filmů se objevily také některé filmy této režisérky a rebelky. Podle představitelů tehdejšího režimu tyto filmy odváděly lidi od ideálů socialismu.  Mezi filmy Věry Chytilové, které se dostaly do trezoru, patří Sedmikrásky (1966), Ovoce rajských stromů jíme (1969), Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979).

Kariéra po revoluci

Svérázná rebelka nepřestala s kritikou ani po sametové revoluci. Tvrdila, že nenáviděný socialistický režim vystřídala jiná totalita, tržní systém. Ten považovala za stejně nemravný jako ten předchozí. Ve svém prvním porevolučním filmu Dědictví (1992) ukazuje, jak peníze mění člověka i společnost.

Po revoluci se začaly promítat její filmy, které dosud ležely v trezoru. V roce 2000 se dočkala ocenění v podobě ceny Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Kromě režírování se věnovala pedagogické činnosti. Ve svých 75 letech se stala vedoucí katedry činoherní režie. Zemřela 12. března 2014.

Zdroj: autorský článek, cs.wikipedia.org, csfd.cz, dvojka.rozhlas.cz