„Sebral mě z ulice,“ vzpomíná Pohlreich na své začátky. Umýval nádobí v čínské restauraci

Než se ale stal respektovaným šéfkuchařem a vlastníkem několika úspěšných restaurací, musel ujít dlouhou cestu, tušili jste to? Miliony televizních diváků ho znají jako nekompromisního kritika české gastronomie a hvězdu populárního pořadu. Před kamerami rozdává rady kuchařům a nebojí se říct svůj upřímný názor na cokoliv. „To byl člověk, který mě doslova sebral z ulice,“ říká dodnes o svém mentorovi. 

Původně Zdeněk Pohlreich vůbec netoužil po tom, stát se kuchařem. Na střední školu, kam se hlásil, jej nevzali. Proto když vám učení zrovna dvakrát nejde, musíte svoje sny trochu přehodnotit. A tak skončil na učilišti, kde se začal učit kuchařem. K jeho štěstí to nebyla úplná náhoda, gastro měl tak trochu v krvi. Strejda byl restauratér a pradědeček sládek.

Než se ale naplno ponořil do světa gastronomie, věnoval se nějaký čas baseballu. Dokonce se stal „béčkovým“ členem českého reprezentačního baseballového týmu. Díky baseballu se poprvé podíval do zahraničí, konkrétně do Holandska, kam se i následně přestěhoval. 

První rok jen škrábal brambory a myl nádobí

Po přestěhování do Holandska získal Pohlreich práci v místní čínské restauraci, ve které dělal umývače nádobí a sem tam oškrábal také brambory. Po více než roce stráveném v Holandsku se vydal až do daleké Austrálie. Tam se v restauraci La Guillotine seznámil se šéfkuchařem Jeanem-Jacquesem Naudinou. 

„To byl člověk, který mě doslova sebral z ulice. Naučil mě spoustu věcí, které používám dodnes. Podnikatelsky i gastronomicky mi otevřel oči,“ vzpomíná v rozhovoru pro Český rozhlas. V restauraci začal Pohlreich pracovat a postupně se vypracoval až na pozici šéfkuchaře. V Austrálii poprvé viděl, že se dá vařit i jinak než podle socialistických norem. 

Z pomocné síly šéfkuchařem

V La Guillotine se po malých krůčcích vypracoval z pomocné síly až na pozici šéfkuchaře. Po návratu do Česka pak prošel několika prestižními hotely. Pracoval například v Renaissance v Radisson SAS nebo v Marriottu. Vlastní restauraci si ale otevřel až na třetí pokus. Prý potřebuje někoho, kdo ho bude hlídat a pomůže mu převést nápady do reality. Po prvních dvou neúspěšných pokusech se přiznal, že si myslel, že když umí vařit, zvládne i podnikat. Ale to byl velký omyl.

Skutečnou celebritou se stal díky pořadu „Ano, šéfe!“, který měl premiéru v roce 2009. Za deset let natáčení vzniklo 95 dílů a Pohlreich v nich ochutnal přes 500 jídel. Během natáčení se mu vystřídaly snad všechny emoce. Nejčastěji byl naštvaný a zklamaný, jak některé restaurace devastují gastronomii. Vždy se ale prý snažil být spravedlivý a kdo měl opravdu zájem o pomoc, pro toho udělal maximum.

Úspěšně vede několik restaurací

Dnes je Zdeněk Pohlreich spoluvlastníkem tří úspěšných restaurací, italské Divinis, Café Imperial a bistra Next Door by Imperial. Kromě toho, že Zdeněk podniká, také učí na Střední škole hotelové a gastronomické. Co se týká restaurací, snaží se hostům nabízet poctivou kuchyni, kde jsou jídla připravována z kvalitních surovin. Stojí si za tím, že když má člověk dobrou surovinu a ví si s ní rady, nepotřebuje žádné moderní gastro výstřelky, jako je molekulární kuchyně.

Za svým úspěchem vidí Pohlreich i podporu své rodiny, především manželky Zdeňky. Již několikrát se nechal slyšet, že bez ní by nikdy nedosáhl toho, co má dnes. Když má přehnané nápady, drží ho při zemi, a v těžkých chvílích je mu oporou. 

A jeho rada pro všechny, kteří chtějí v gastronomii uspět?

„Aby člověk mohl dělat s úspěchem v gastronomii, musí být schopen zapomenout a odpustit. A smazat ten den, když se večer zamknou dveře. Protože druhý den se začíná znova.“ Podle něj je gastronomie tak trochu jako vojenská služba. V žádné kuchyni to nejde po dobrém, na place vždy panují přísná pravidla a rozkazy.

Zdroje: praha.rozhlas.cz, zeny.iprima.cz, idnes.cz