Z téhle scény mám husinu dodnes. Kdyby tenhle film ze socíku viděl Spielberg, natočil by ho v USA
„Kladivo na čarodějnice“ z roku 1969 není film pro slabé žaludky. Vávra vzal skutečné události z konce 17. století, kdy na severní Moravě řádila inkvizice, a natočil je s takovou syrovostí, že i dnes, kdy jsme zvyklí na kdejakou brutalitu, film bere dech. Bez příkras ukazuje, jak z lidí pomocí mučení dostávali přiznání a jak pak umírali v plamenech.
V Hollywoodu by podobný film ale pravděpodobně mohl vzniknout jen stěží, ne kvůli technické náročnosti, ale kvůli politické odvaze, kterou vyžadoval.
Poslední výkřik svobody při nástupu normalizace
V březnu 1969, když Vávra začal točit, už bylo jasné, že pražské jaro skončilo. Do ledna 1970, kdy měl film premiéru, zbylo z nadějí na svobodu jen torzo. Režisér doslova využil posledních měsíců relativní volnosti, kdy se ještě dalo mezi řádky zmínit, že vykonstruované procesy nejsou výmyslem, ale smutnou realitou. O rok později by takový film už v Československu vzniknout nemohl.
Lidé v kinosálech se při těch scénách ošívali v sedačkách. Každý měl v hlavě obrázky z padesátých let, rozhlasové přenosy procesů, přiznání obžalovaných, celou tu mašinérii na ponižování lidí. Vávra byl mazaný, zabalil kritiku nedávných událostí do historického hávu a nikdo mu nemohl nic říct.
Z příběhu založeného na skutečných událostech mrazí dodnes
Film vypráví skutečný příběh inkvizičních procesů, které probíhaly ve Velkých Losinách a Šumperku v letech 1678-1695. Vše začíná zdánlivě nevinným incidentem, kdy chudá žebračka Maryna Schuchová, hraje ji Lola Skrbková, ukradne posvěcenou hostii. Nemá v úmyslu žádné rouhání. Podle lidové pověry měla hostie pomoci nemocné krávě, ale místní fanatický farář považuje její čin za důkaz čarodějnictví a přesvědčí místní hraběnku, aby povolala inkvizitora.
Tím se stává bývalý právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu, brilantně ztvárněný Vladimírem Šmeralem, muž, který v době příjezdu do Velkých Losin provozuje upadající hospodu v Olomouci a vidí v procesech příležitost, jak se opět dostat k penězům a moci. S pomocí svého oddaného písaře Ignáce, Josef Kemr, a místního kata rozjíždí mučením vynucená přiznání a vzájemná nařčení, která postupně zachvátí celý kraj.
Na druhé straně stojí vzdělaný a osvícený šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, který se snaží fanatismu postavit, ale i on se postupně stává obětí inkvizitorovy chorobné touhy po moci. Z jednoho obvinění se stává lavina, inkvizitor Boblig potřebuje další a další oběti. Nejlépe ty, které mají peníze a statky, které lze po popravě zabrat.
Vávra vás vezme na cestu peklem od začátku až do konce. Vidíte, jak začíná celá ta příšerná mašinerie, první křivá obvinění, výslechy, mučení, doznání vynucená bolestí i strachem, a nakonec hranice. A tím nejstrašnějším na celém filmu je moment, kdy zlomení a zmučení lidé nakonec sami volají po smrti, jen aby už nemuseli snášet další utrpení.
Scény, ze kterých mrazí i po tolika letech
Jednou z nejděsivějších pasáží filmu jsou výslechy obviněných. Vávra zde nic nezakrývá, ukazuje všechny tři stupně mučení používané inkvizicí: palečnice drtící klouby prstů, španělskou botu drtící holenní kost a nakonec skřipec, na kterém docházelo k vykloubení končetin. Tyto scény jsou natočeny s tak děsivou věrohodností, že i dnes, v době filmů přesycených efekty a násilím, vyvolávají nevolnost.
Zvláště otřesná je scéna, kdy je mučena lazebnice Dorota Tobiášová, která po všech třech stupních tortury nakonec zcela zlomena prosí o smrt jako o vysvobození. Neméně děsivé jsou i obrazy nucených doznání, kdy mučením zlomené ženy „dobrovolně“ vyprávějí o sabatu čarodějnic na Petrových kamenech, kde se údajně oddávaly ďáblu, tancovaly a páchaly různé nepravosti. To vše podle předem připraveného scénáře, který jim inkvizitor Boblig našeptal, a pod hrozbou dalšího mučení.
Zdroje: autorský text, csfd.cz, cs.wikipedia.org, forum24.cz
