Byla to nejděsivější filmová scéna socialismu. Naše generace má dodnes tik, mnozí ji viděli jako děti

Víte, který film musel dvě dekády ležet v trezoru? „Ucho“ Karla Kachyni. Tento thriller s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým ukázal až příliš otevřeně, jak to chodilo v době, kdy ani doma člověk nemohl svobodně mluvit. Komunisté neměli nejmenší chuť ukázat lidem, jak ve skutečnosti špehují každého, kdo se jim znelíbí.

Smutné je, že Jan Procházka, autor scénáře, který z vlastní zkušenosti věděl, co znamená být odposloucháván, se premiéry nikdy nedočkal. 

Děsivý příběh z jedné noci

Anna a Ludvík se vracejí z večírku, kde se to hemžilo komunistickou smetánkou. Jsou unavení a těší se do postele. Jenže něco je v jejich luxusní vile špatně. Postupně odhalují děsivou pravdu, že je jejich domov prošpikován odposlechovými zařízeními.

Kachyňa nejprve diváka nechává sledovat zdánlivě banální manželskou rozepři, aby postupně odhaloval skutečnou hrůzu, tedy že na vše dohlíží neviditelné „ucho“ státní bezpečnosti. Každý jejich polibek, každou nadávku poslouchá někdo na druhé straně drátu. A to je, panečku, jiná káva než obyčejná manželská krize. 

Během jediné úzkostné noci sledujeme, jak náměstek ministra Ludvík zjišťuje, že jeho šéfa sebrali, a postupně mu dochází, že v téhle mocenské partičce si nikdo nemůže být jistý ničím. A zejména ne tím, že se ráno probudí ve vlastní posteli a ne v cele.

Bohužel žádná paranoia

Komunismus byl zlatou érou odposlechů, kdy si nikdo, od uklízečky až po ministra, nemohl být jistý, že jeho slova nezaznamená tajná policie. Film „Ucho“ to všechno zachytil mrazivě přesně. V době politických procesů počátku 50. let došlo k zatýkání i mezi nejvyššími funkcionáři strany. Film vás zasáhne mnohem silněji, když se dozvíte o jeho pozadí. Scenárista Jan Procházka psal na základě vlastních zkušeností, sám byl totiž odposloucháván a pronásledován.

„Sledovali jsme film Ucho a táta se celou dobu třásl,“ vzpomínal jeden z diváků, který snímek viděl jako dítě po jeho uvedení v roce 1990. „Teprve později jsem pochopil, že to nebyl jen film, ale realita, kterou tatínek sám zažil.“ A podobných příběhů existují stovky.

Perfektní herecký výkon 

Ztvárnit strach uvěřitelně je jedním z nejtěžších hereckých úkolů. Dvojice Bohdalová-Brzobohatý v Uchu předvádí, jak na to. Bohdalová, dnes spojovaná zejména s komediálními rolemi, tu ukázala opravdu přesvědčivý dramatický výkon. Její Anna se mění z lehce společensky unavené manželky v ženu, která během jediné noci přichází o veškeré iluze o světě, v němž žije. V doplnění úžasných hereckých výkonů Radoslava Brzobohatého to působí, jako byste nakukovali klíčovou dírkou do skutečného bytu, nikoliv jen sledovali film.

„Díky Uchu jsem šla poprvé po červeném koberci,“ vzpomínala Bohdalová na uvedení filmu v Cannes dlouho po jeho dokončení. „Byl to tam jediný černobílý film, přesto reakce diváků byly mimořádné.“ Zajímavostí je, že o roli Anny se ucházela i Jiřina Jirásková, která se však role vzdala ve prospěch své kolegyně, protože byla přesvědčena, že Bohdalová dokáže charakter Anny ztvárnit lépe.

Zákulisí filmu, který byl po dlouhou dobu zakázán

Když byl snímek v roce 1970 dokončen, okamžitě putoval pod zámek. Smutné je, že scenárista Jan Procházka premiéru filmu nikdy neviděl. Rakovina ho dostala v pouhých 42 letech, i když podle mnoha pamětníků mu na zdraví nepřidalo ani pronásledování a psychický teror ze strany státní moci. Film se natáčel v době, kdy se nad čerstvým vánkem svobody šedesátých let začaly stahovat mraky a normalizace pomalu, ale jistě utahovala šrouby.

„Je to možná nejlepší film, ukazující komunistická 50. léta ne jako rozjásanou dobu dělnické třídy, ale jako dobu plnou strachu a všeobecného špiclování,“ píše jeden z recenzentů na ČSFD. A další dodává: „Nejsilnější filmová výpověď o atmosféře 50. let u nás,“ takže je vidět, že se čekání na film vyplatilo.

zdroje: autorský text, csfd.cz, wikipedia.org, ceskatelevize.cz