Nejtrapnější scéna socialismu. Režisér radši utekl do léčebny a herci se propadli hanbou do filmového pekla
Jak daleko byli ochotni zajít českoslovenští filmaři, aby dostáli požadavkům socialistické ideologie? V komedii „Král Králů“ najdeme odpověď. Když montér z ČKD dostane nabídku stát se králem exotické země, rozpoutá se kolotoč úřednických nesmyslů a padají věty tak strašné, že se herci při jejich pronášení červenali.
Sovák s Kopeckým prý po dotočení raději rychle odcházeli z placu, aby se nemuseli s nikým bavit o tom, co právě natočili.
Z dílny ČKD rovnou na pouštní trůn
Komedie „Král Králů“ z roku 1963 vypráví příběh obyčejného montéra z ČKD Lojzy Králů, kterého si bravurně střihl Jiří Sovák. Ten při práci v exotické zemi zachrání v poušti život starci, kterým byl, jak se později ukáže, samotný král Tamánského souostroví, fiktivního státu ležícího kdesi v Rudém moři. Úvodní scény filmu se skutečně natáčely v Egyptě, což bylo v tehdejší době pro československý film naprosto ojedinělé.
Po dvou letech, když se Lojza už dávno vrátil do pražské Libně a sdílí byt s věčně ospalým přítelem Edou, v podání Vlastimila Brodského, ho vyhledá velvyslanec zemřelého krále Izmail el Šarif, Miloš Kopecký. Ten mu oznámí překvapivou novinu. Zemřelý král si ve své poslední vůli přál, aby se právě Lojza stal králem-regentem, než jeho syn dospěje.
Lojzovy pochybnosti jsou pochopitelné, přesto vtipně poznamená: „Jsme v Československé socialistické republice, a kdyby nás někdo poslouchal, tak nás zavřou do blázince.“
Scéna, kterou by raději všichni zapomněli
Pokud je něco v „Králi králů“ skutečně k popukání, a ne proto, že by to bylo vtipné, je to scéna, kdy se Lojza Králů připravuje na svou budoucí roli krále. Dostává k dispozici vilu od ministerstva zahraničí a jeho snoubenka Lenka, kterou hraje Jiřina Bohdalová, už se vidí jako budoucí královna. Nejhorší pasáž přichází ve chvíli, kdy Lojza diskutuje s úředníky o rozdílech mezi republikou a monarchií, přičemž musí pronášet ideologicky korektní fráze o vládnutí. Dialogy jsou tak nepřirozeně budovatelské, že je znát, jak se Sovákovi příčí je pronášet.
Film, který nedokončil sám režisér
Zajímavostí je, že Martin Frič film nedokončil, jak ostatně uvádí informace na ČSFD: „Martin Frič film nedokončil z důvodu nastoupení protialkoholního léčení. Dotočen byl tak jeho asistentem.“ To vysvětluje určitou nevyrovnanost v kvalitě jednotlivých scén, kdy některé nesou Fričův rukopis a jiné působí ploše a bez jiskry. Pro Martina Friče to byla jedna z posledních prací, přestože v šedesátých letech už v Československu začínala éra filmové nové vlny. Starému filmovému bardovi se ale musí nechat, že uměl chodit po tenkém ledě mezi tím, co chce režim a co diváci. Točilo se od babího léta 1962 až do jara 1963, premiéra pak byla v červenci. Režijní práci si vyzkoušel i Jiří Sovák, když v Káhiře jako zastupující režisér sháněl osla pro natáčení.
Úřednické peklo vs. královský ráj
„Král králů“ není jen trapnou ukázkou socialistické propagandy. Když se podíváme pod povrch, najdeme tu i odvážnější satirické prvky namířené proti byrokratickému aparátu. Lojza Králů se v jedné části filmu nemůže dostat do své vlastní továrny, protože jako zaměstnanec cizího státu musí mít povolení od ministerstva zahraničí. Následuje absurdní úřednické kolečko, které je satirou na tehdejší socialistickou administrativní džungli.
Filmaři si vlastně pěkně zahráli s oběma systémy. Naše socialistické Československo vypadá jako místo, kde se člověk utopí v papírech a razítkách, zatímco monarchie v pouštní zemi je sice zastaralá, ale aspoň se tam věci hýbou. Nakonec to ale stejně dopadne podle tehdejší ideologie. V Tamánii vypukne revoluce a obyčejní lidé svrhnou krále.
Zdroje: cs.wikipedia.org, csfd.cz, forum24.cz
