Tohle byla nejnudnější scéna všech dob. Nepochopím, jak toto mohl být trhák socialistického filmu
V dobách socialistického Československa zde vznikla celá řada snímků, z nichž mnohé se řadí mezi ty naše největší klasiky. Strana však potřebovala obyvatelstvo pravidelně ideologicky krmit, takže vznikala poptávka i po snímcích vyloženě propagandistických. Těchto děl se zpravidla chopili režiséři, kterým to nebylo proti srsti. Mezi ně patří například svérázný Karel Steklý, tvůrce podivuhodných filmů, jako byl snímek Hroch. V tomto snímku si však vzal na paškál taxikáře.
Karel Steklý byl československý režisér, který s chutí zpracovával díla na objednávku vládnoucí vrstvy. Dal tak vzniknout těm největším paskvilům, které se na našich obrazovkách kdy objevily. Kromě jeho fantasticky nefunkčního snímku Hroch režisér Steklý natočil další díla, jejichž cílem bylo ukázat lidu, na jaké straně historie by měl stát. Jedním z těchto filmů je Za volantem nepřítel, neboli drama, které lze navzdory režisérovým záměrům považovat za absurdní.
Podivný svět Karla Steklého
Karel Steklý byl filmový režisér a scénárista, který svoji kariéru začínal u kočovných divadelníků. Od roku 1933 se začal věnovat psaní scénářů, kdy původně vypracovával scénáře pro jiné režiséry, aby se posléze vydal vlastním směrem a natáčel vlastní filmy. Kvalita jeho děl se však pohybovala po sinusoidě. Některé jeho snímky lze považovat za opravdu povedené, jiné pak působí jako výplod hořečnaté mysli.
V roce 1945 se vydal na kariérní dráhu režiséra. Po celý svůj život byl vždy plně komfortním mužem, který nijak nevystupoval proti stávajícímu režimu. I z tohoto hlediska jsou tak jeho snímky považované za společensky rozporuplné a ideologicky problematické. Ve svých snímcích často pracoval z překrucováním reality, kdy vykládal historické události tak, aby vyhovovaly bolševickému establishmentu.
Za svojí věrnost režimu si vysloužil celou řadu ocenění. V roce 1953 mu byla udělena Státní cena Klementa Gottwalda I. stupně, v roce 1967 si pak vysloužil titul zasloužilého umělce. V roce 1972 mu byl udělen Řád práce a pouze o rok později získal titul národního umělce. V roce 1975 získal Řád vítězného února a v roce 1978 pak Řád republiky. V roce 1977 se navíc stal podepisovatelem Anticharty, což nadále ztvrdilo jeho pozici. Režimem byl protěžován a propagován a dodnes se jedná o velmi složitou osobnost naší filmové historie.
Taxikáři coby nepřátelé lidu
Ve snímku Za volantem nepřítel se Karel Steklý rozhodl pojednávat o temném světě taxikářů, které vyobrazil jako gaunery a podvodníky, kterým jde jen o oškubání zákazníků. Mezi nimi se však nachází světlá výjimka ve formě mladého dispečera, který vozí všechny zadarmo a zásadně je oslovuje jen soudruhu či soudružko. Jádrem filmu je situace, kdy ředitel taxikářů odmítá požadavek na navýšení platu a zlovolní taxikáři se rozhodnou proti řediteli bojovat za podpory odborářů a nepřátel režimu.
Snímek odehrávající se v roce 1968 se snaží obhájit nástup normalizace a vykresluje všechny protistátní živly jako nekalé jedince, kteří se neštítí ničeho. Ředitel Murdoch se tak musí potýkat například s tím, že mu jsou sabotovány brzdy jeho vozidla. Snímek si taktéž žánrově není jistý, v jaké rovině by se měl nacházet. Chvílemi se snaží působit jako drama, jindy zase jako detektivní film, ale nechybí ani vztahové pletichy. Vše je pak propleteno budovatelskou linkou, která již v roce 1974, kdy snímek vznikl, musela působit úsměvně.
Děj, který se vlastně neděje
Bez ohledu na téměř pitoreskní zobrazení tehdejší společnosti snímek pokulhává i svým dějem, který jako kdyby se ve filmu nenacházel. Vypravěčské tempo je neuvěřitelně těžkopádné a postavy, které se bezcílně potulují po scénách, lze rozdělit na dva tábory. Ti zlí, kteří pomlouvají socialismus a ti hodní, kteří věří, že praví komunisté nikdy nemohou být poraženi. Vrcholem ideologické roviny snímku je nicneříkající scéna, ve které mladý dispečer své matce nadšeně ukazuje zvací dopis od zaměstnanců Pragovky Brežněvovi, ačkoliv to s taxikáři ani zápletkou filmu nijak nesouvisí.
Snímek dnes působí jako parodie žánru „budovatelských snímků“ z dob normalizace. Zároveň nám však dnes ukazuje, jakým způsobem byla nastavena tehdejší filmová doktrína. Pokud by vás snímek zajímal jako okno do tehdejší doby, jistě má svoji cenu. Ukazuje tehdejší módu, vozy a jejich vybavení (ačkoliv Škoda 110R, ve které hlavní hrdina jezdí, se začala vyrábět až dva roky po událostech filmu), či záběry na tehdy zánovní Podolský stadion. Pokud však chcete film vnímat čistě z kinematografického hlediska, moc toho v něm nenajdete.
zdroje: cs.wikipedia.org, dspace.cuni.cz, csfd.cz
