Za socialismu nám to pouštěli před spaním. My pak s hrůzou kontrolovali, jestli naše panenka nemá v ruce kudlu
Představte si, že jste malé dítě, které usíná v pokoji plném hraček. Venku je tma, vy zavřete oči a pak… co když ty nehybné předměty ožijí? Co když mají vlastní vůli, myšlenky a plány? Československý animovaný skvost z padesátých let minulého století dodnes budí respekt, a to z pochopitelného důvodu.
Stíny na stěně vytváří podivné tvary, plyšový medvídek v rohu náhle vypadá jako číhající monstrum a obyčejné panenky, jako by na vás upíraly své skleněné oči. Právě tím mistrně straší mnoho hororových snímků. Animovaný film z roku 1957 nabídne poměrně podobnou podívanou. Sice se tváří jako nevinná pohádka, ale když se zamyslíme, pro malé diváky jde spíše o horor. Moc tomu ani nepřidává, že ve filmu nikdo nemluví, ozývá se pouze hudba.
V režii Břetislava Pojara sledujeme zdánlivě okouzlující příběh z dětského pokoje. Když malí obyvatelé usnou, jejich hračky ožívají a baví se po svém. Pod povrchem této hravé podívané však číhá neklid. Předměty, které považujeme za neživé, mohou existovat v paralelní realitě mimo naše vědomí.
„Fantaskní magická podívaná, ve které ožívají všechny možné hračky a začnou si spolu hrát v dětském pokojíku,“ píše ve své recenzi jeden z uživatelů, který oceňuje především hudební doprovod Miloše Vacka.
Sen se mění v noční můru
Teď už to konečně musím prozradit, tím děsivým dílem, které vám popisuji, je „Paraplíčko“. Tento krátký loutkový skvost režiséra Břetislava Pojara z roku 1957 si vydobyl obdiv i v mezinárodním měřítku, když zabodoval na festivalu v Cannes. Pojarova práce s loutkami a animací diváka pohltí a nepustí. Zvláště působivá je scéna s panáčkem z mýdlových bublin, který se vznáší vzduchem.
„Toy Story“ versus „Paraplíčko“
Když divák v současné době sleduje „Paraplíčko“, často jej srovnává s populárním animovaným filmem „Toy Story z roku“ 1995. Oba snímky pracují se stejným motivem, hračky ožívají, když se nikdo nedívá. Americká produkce z toho dělá ale zábavnou a dojemnou záležitost, kdežto československý film působí mnohem strašidelněji.
V „Toy Story“ jsou hračky kladné postavy, které milují své majitele a chtějí jim dělat radost. V „Paraplíčku“ je motivace hraček mnohem méně čitelná. Proč vlastně ožívají? Baví se jen mezi sebou, nebo mají nějaký skrytý záměr? To si divák není jistý ani po zhlédnutí snímku. Na rozdíl od „Toy Story“, kde je Woody jednoznačným vůdcem hraček a dbá na jejich morálku, v „Paraplíčku“ chybí jakákoliv hierarchie nebo řád.
Hračky v americkém podání fungují hlavně jako parťáci dětí, jsou smutné a ztrácené, když je někdo odhodí nebo na ně zapomene. U Pojara tomu tak je úplně jinak, jeho hračky si v nočním pokoji žijí svůj vlastní život a děti k tomu vlastně vůbec nepotřebují.
Nadčasové dílo české animace
I přes svůj potenciálně znepokojivý podtext zůstává „Paraplíčko“ významným dílem československé animace. Film trvá pouhých 18 minut, ale dokázal za tu dobu probudit fantazii v dětech i dospělých. Na výtvarné podobě se podílel vedle Břetislava Pojara také legendární Jiří Trnka, tvůrce kouzelného skřítka Zavřiočka, malíř Zdeněk Seydl a výtvarník František Braun.
„Paraplíčko je kouzelným představením fantazie a pásma cirkusových výstupů. Jde o později hojně využívaný motiv ‚co dělají hračky, když lidé spí‘, a cirkusová estráda se svými artistickými čísly byla v padesátých letech velmi oblíbená,“ dodává další z recenzentů.
Další filmy s motivem oživlých hraček
Z novějších českých děl stojí za zmínku „Kuky se vrací“ režiséra Jana Svěráka, který vypráví příběh plyšového medvídka odhozeného na skládku. A ve světě hororu mají oživlé hračky také své čestné místo. Vzpomeňme například na panenku Chucky z filmu „Dětská hra“.
Podobně děsivou postavou je panenka Annabelle, která se poprvé objevila ve filmu „V zajetí démonů“ a později dostala vlastní filmovou sérii. I zde je strach postaven na myšlence, že i něco tak nevinného jako dětská panenka v sobě může skrývat zlo.
Zdroje: csfd.cz, fdb.cz, cs.wikipedia.org
