Vypadal jako budík, ale měl duši. Chytří Češi si ho schovali a dnes je z něj vzácný artefakt

Za komunismu byl výběr nejen potravin, ale i dalšího zboží velmi omezený. I tak se prodávaly kousky, které pro lidi měly neobyčejnou hodnotu. Ta se ještě zvýšila poté, co se staly jedním z oblíbených předmětů historiků a návštěvníků antikvariátů. 

V období socialismu se na území Československa nejvíce prodávaly dvě značky budíků. Dominantou byla značka PRIM a značka Chronotechna. Možná si řeknete, že se na první pohled jednalo o obyčejný měřič času, který měl svého majitele vzbudit ve stanovený čas. To ale nebylo jejich jediné poslání. 

Bez budíku by tisíce lidí přišly pozdě do práce 

Budíky značky PRIM se začaly ve Šternberku vyrábět v roce 1957. Nenápadný a malý přístroj si lidé zamilovali díky jeho přesnosti a také tichému tikotu. Ten se líbezně linul tichou nocí a nikoho příliš nebudil. Budíky se staly běžnou součástí každé domácnosti. Lidé je každý večer před spaním nastavovali na konkrétní ranní čas, kdy potřebovali vstávat. Jako takové se budíky PRIM staly doslova duší domácnosti. Protože tehdejší cena nebyla nijak vysoká, doma je postupem času měl téměř každý. Nutno však podotknout, že pro některé domácnosti bylo i vlastnictví obyčejného budíku určitým luxusem.

Příprava na výrobu hodinových strojků trvala několik let 

V dnešní době není strojová výroba budíků ničím složitým. V minulosti šlo ale o velmi náročný technologický proces. Výroba mechanického strojku byla především o preciznosti. Duši budíku se od roku 1949, kdy byla firma Prim Adolfem Martínkem založena, snažilo dát prvních 15 zaměstnanců firmy. Ti našli jeden z precizně vyrobených strojů v tehdy poměrně daleké Francii. I když byla firma založena už v roce 1949, k rozjetí výroby kvůli složitosti všech procesů mohlo dojít až v roce 1954. Tehdy došlo k vyrobení prvních hodinek.

To, že se jednalo o kvalitní výrobu i firmu, potvrzuje fakt, že vše zdržovalo také zdlouhavé ověřování kvality vyrobených náramkových hodinek. Značka PRIM kromě náramkových hodinek vyráběla i budíky a typické nástěnné hodiny zvané bochník. Lidé si tak do domácnosti mohli pořídit i další stroje. 

Rekvizita socialistických filmů 

Ikonickým se tento budík stal ve filmu Marečku, podejte mi pero!. V jedné ze scén, kdy se hlavní postava v podání Jiřího Sováka učí se svým synem, budík natahuje. Pro staršího studenta, který navíc každý den musel plnit i pracovní povinnosti, byl tehdy budík naprostou nezbytností. Byl totiž z učení tak unavený, že by ráno bez jeho zazvonění pravděpodobně vůbec nevstal. 

V minulosti budík stál pouhých 60 korun československých. V současné době lze zachovalé a fungující kusy koupit i za několik tisíc korun. Pokud na nějaké takové budíky máte zálusk, navštivte některý z antikvariátů, kde o ně většinou není nouze. Najít kvalitní a jedinečný kus ale bude o něco náročnější – především finančně. Jejich cena se totiž může vyšplhat na několik desítek tisíc korun, pokud jsou v perfektním stavu.