Celé Československo plakalo: Zahrál si Smrťáka s kosou. Nakonec s ní máchl i sám nad sebou přímo na natáčení
Jeho jméno ani „tvář za jménem“ si možná nevybaví televizní divák ihned. Ale jakmile tu tvář vidí, jako mávnutím proutku se za ní odhalí i celá série nezapomenutelných postav – s výraznými rysy a pronikavým pohledem. Ten pohled je někdy laskavý, jindy tak trochu poťouchlý, vždy vědoucí. A pak ten hlas: zvláštně měkký, tu melancholický, tu úlisný.
Ty postavy jako by přicházely do životní reality odněkud ze sféry mimo ni. Jejich tvůrcem byl Václav Lohniský – mistr vybroušených hereckých miniatur.
Role vpravdě osudná
Začněme půvabným paradoxem: asi nejvíce nesmrtelnou Lohniského postavou je Smrt. Tedy Kmotr Smrťák. Bizarní zjev z filmu Dařbuján a Pandrhola, který si od roku 1959 udržuje status jednoho z nejoblíbenějších „záporáků“ dětské filmové klasiky. V černém plášti, s obličejem nalíčeným do podoby lebky, s ironickým i neúprosným výrazem v očích – a též s jistou elegancí a hereckým nadhledem.
Až krutě ironickým paradoxem naopak je, že „poťouchlá smrt“ měla navštívit o dvacet let později přímo „na place“ samotného herce.
Role, které dodávají říz
Václav Lohniský se narodil těsně po konci první světové války a herectví se začal věnovat hned po té druhé. Šel z role do role – ve filmu i na divadle. Nikdy se nestal hercem hlavních rolí, zato provždy zůstane tvůrcem nezapomenutelných postav vedlejších: ve filmech Pane, vy jste vdova!, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Konec agenta W4C nebo Marečku, podejte mi pero. Vždyť kdo by neznal Hujera!
Originální fyziognomie, dovednost poníženého držení těla a tragikomický herecký projev činily z Václava Lohniského ideálního představitele úředníčků, podivínů, tajemníků, profesorů či doktorů: postav, které se filmovými scénami často jen mihly, ale zanechaly za sebou silný dojem a mírné mrazení či pohnutí. A zanechávají dodnes. Byly a jsou kořením, které dodává celku říz.
Temný Krakonoš
V roce 1980 natáčela režisérka Věra Plívová-Šimková film Krakonoš a lyžníci, kde Václav Lohniský hrál jednu ze svých přívětivých i podivínských postav – starého učitele Skálu. Ale dotvořit dílo už nestihl. Přímo během natáčení jej postihl masivní infarkt – již třetí v jeho životě. Bylo mu necelých šedesát let.
„Zemřel mi v náručí – a já jsem vděčný za to, že jsem ho poznal,“ vzpomenul před časem Zdeněk Troška, který se tehdy na filmu podílel jako asistent režie. Náhlá smrt kamaráda jej hluboce poznamenala. Údajně je i jedním z důvodů, proč Troška – již jako slavný režisér – vždy odmítal točit scény v zimě…
Smrt pouze fyzická
Lohniský si nesl lyže, ale pak najednou upadl do sněhu a nezvedal se, vzpomínal Zdeněk Troška. „Říkal jsem mu, ať na mě počká, že mu s tím pomůžu. Najednou vidím, že leží ve sněhu. Řekl jsem, že to není vhodné místo na odpočinek, ale hned jsem poznal, že něco není v pořádku. Lékaři nám pak řekli, že mu již nebylo pomoci. “
Po Václavu Lohniském zůstala nejen dcera, ale i řada nedokončených projektů – a především prázdné místo na české herecké scéně. Jeho smrt nebyla jen ztrátou jednoho herce – ale i určité specifické herecké poetiky. Byl to herec, který spojoval humor s hloubkou, karikaturu s lidskostí.
Ačkoliv se jeho životní příběh uzavřel náhle, Václav Lohniský zůstává vepsán do paměti české kinematografie. Jeho jméno se objevuje s úctou v každé knize o českém filmu, jeho scény kolují v televizních reprízách dodnes – a ten, kdo ho jednou viděl jako smrtku, si ho už nikdy nesplete s nikým jiným. Ta smrtka z Dařbujána představuje jakési zvláštní memento. Je postavou, která tehdy bavila a dodnes baví, ale také nám připomíná, že za každým smíchem na plátně je tichý, nenápadný osud. A současně veliký.
Zdroje: csfd.cz, https://medium.seznam.cz, https://www.extra.cz, Lexikon českých filmových herců (Miroslav Mareš, vyd. XYZ, 2006)
