Nejstarší dcera Bolka Polívky má zvláštní vrozenou vadu. I díky ní je obdařená neobvyklou krásou

Zatímco Vladimír a Anna Polívkovi jsou na očích veřejnosti, jejich nejstarší sestra Kamila zář reflektorů nevyhledává. Divadelní režisérka a kostýmní výtvarnice dobrovolně uniká pozornosti médií, přestože se může pochlubit oceněním z prestižního Burgtheateru. 

Jméno Bolek Polívka zná v Česku snad každý. Slavný komik a herec má celkem šest dětí. O jeho nejstarší dceři Kamile, která se narodila v roce 1975 z prvního manželství se Stanislavou, se ale mluví nejméně. A není to náhoda, ona sama si své soukromí bedlivě střeží.

„Víte, já si myslím, že lidé nemusejí znát moje soukromí. Nevím, proč by měl někdo číst o mém osobním životě, o mém dětství…,“ svěřila se v rozhovoru pro Divadelní noviny. Zároveň se většině společenských akcí vyhýbá z toho důvodu, že nechce novinářům odpovídat na všetečné otázky, svěřovat se, s kým tráví svůj volný čas nebo jaké  má vztahy se svými blízkým. 

To ale neznamená, že by nebyla úspěšná. Právě naopak. Z talentované studentky se postupem let vypracovala na respektovanou kostýmní výtvarnici. Časem přidala i režijní židli a dnes její divadelní inscenace sklízí potlesk nejen v českých divadlech, ale i za hranicemi. 

Neobvyklá krása přitahující pozornost

Kdo Kamilu potká, nemůže si nevšimnout její zvláštní přitažlivosti. Plachý úsměv, vláčné pohyby, zkrátka vzhled, který je něčím zvláštní a odlišný. Kamila vždy chtěla, aby ji lidé vnímali především skrze její práci, ne kvůli jejímu zevnějšku nebo slavnému příjmení. I proto se rozhodla vydat po trochu jiné cestě než její otec nebo sourozenci. Místo herectví se se začala věnovat již zmiňované tvorbě kostýmů a těšila se z toho, že může poznat něco jiného, plus zbavit všech výhod i nevýhod spojených s osobností táty.

Jejím domovem je jednoznačně Brno

Pro Kamilu je Brno srdeční záležitostí. S přibývajícími roky v hlavním městě roste i její touha vracet se do rodného Brna. Není divu, vyrůstala přímo v centru, na JAMU nasávala divadelní atmosféru a později tvořila v Divadle v 7 a půl v Kabinetu múz. Navíc má v Brně rodiče, babičku i celou partu přátel. Jak sama říká, s Brnem je „srostlá“ a to pouto nepřerušila ani Praha, ve které žije.

Po odmaturování na textilní průmyslovce se nejprve přihlásila na Fakultu výtvarných umění, ale brzy zjistila, že to není to pravé. Pracovala jako produkční ve výtvarném studiu, až jí došlo, že by všechny své praktické dovednosti mohla využít ve scénografii. A tak se v roce 1998 vrátila na JAMU, tentokrát do ateliéru scénografie.

Co ovlivňuje Kamily vzhled?

Kamila trpí vzácnou poruchou zvanou vitiligo, při které dochází ke ztrátě pigmentu v některých částech těla. V jejím případě se to projevuje bílým obočím. Zpočátku se nemoc projevovala jen takto, ale s přibývajícími roky se rozšířila i na další části těla. Na starších fotkách vás možná překvapí tmavé obočí. Vysvětlení je prosté. Zpočátku se vitiligo projevovalo jinde, a když začalo útočit i na obočí, Kamila se ho snažila nějakou dobu maskovat barvením. Dnes už své „poznávací znamení“ a nemoc, která postupně vytváří světlé skvrny i na dalších částech těla, přijala.

Postupem času se vypracovala i na respektovanou režisérku

Její inscenace jako „Hrdinové jako my, Víra, láska, naděje“ nebo „Den opričníka“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co na českých jevištích v posledních letech vzniklo. Sama sebe ale za režisérku v pravém slova smyslu nepovažuje. „Spíš za jakousi inspirátorku dění, partnerku herců a rozehrávačku situací,“ říká. Chce mít na svém triku takové počiny, které diváka opravdu zvednou ze židle. A to ať se budeme bavit o režírování nebo o tvorbě kostýmů. 

Zdroje: divadelni-noviny.cz, super.cz, zeny.iprima.cz