Narodili jste se 1945-1980? Pak vám tenhle film zkazil dětství víc než rozbitá céčka
Rudolf Deyl ml. byl během natáčení filmu „Dědeček, Kyliján a já“ už vážně nemocný, přesto zvládl ztvárnit dědečka naprosto perfektně. Malý David Schneider, který před filmem ztratil vlastního otce, k němu silně přilnul.
Film získal několik prestižních ocenění, alespoň co se hodnocení dospělých týče. Děti, které na film koukaly v televizi, byly často jiného názoru. Chvílemi byl totiž příběh až moc dojemný a smutný, třeba když dědeček pronáší: „Já už jsem starej, já už mám tu svou plavbu za sebou.“
Dětská idyla s nádechem melancholie
Kdo by se netěšil na prázdniny u dědečka? Nadšení zažíval asi každý malý kluk. A přesně takovou idylku slibuje na první pohled také československý rodinný film „Dědeček, Kyliján a já“ z roku 1966. Kdo by čekal, že obyčejný film o klukovi na prázdninách u dědečka nás dokáže rozbrečet? A přesně to se stane, když děda začne mluvit o tom, že se jeho čas krátí. Jirka Hanibal to celé režíroval tak, že příběh pětiletého Jožky, kterého rodiče pošlou pryč, když musí služebně do Anglie, vás chytne za srdce a už nepustí.
Kluk má sice zůstat v Praze u sousedky, ale rozhodne se utéct za svým milovaným dědečkem do Kralovic. Dědeček, bývalý převozník, žije v chaloupce u řeky společně se psem Sultánem a oslíkem Kylijánem.
Scény, které dostaly celé generace
Ve filmu najdete momenty, které vám vženou slzy do očí, i když jste zrovna neměli v plánu brečet. Třeba když se děda loučí se svým domkem, který má být zaplaven kvůli stavbě přehrady. Dnešní děcka, která vyrostla na Marvel filmech, by nejspíš protočila očima nudou. Ale ti, co vyrůstali v dobách, kdy neexistovaly mobilní telefony a rodiče je volali domů z ulice zapískáním, při téhle scéně tajně polykali knedlík v krku. Kolik z nás si pak cestou z kina slíbilo, že babičku s dědou bude navštěvovat častěji?
Dojemné pozadí natáčení
Filmaři postavili dědečkovu chalupu speciálně pro natáčení přímo u řeky v Souticích u Zruče nad Sázavou. Nápad na příběh vzešel z knihy Jana Rysky, který pomáhal i se scénářem. Ale to nejdojemnější na celém filmu „Dědeček, Kyliján a já“ se odehrávalo mimo kamery. Rudolf Deyl mladší, který ztvárnil roli moudrého dědečka převozníka, bojoval během natáčení s vážnou nemocí.
Osud ale připravil ještě další zvláštní okolnost. David Schneider, který hrál malého Jožku, krátce před natáčením ztratil vlastního tatínka. Silné citové pouto je tak pojilo nejen na kamerách, ale i mimo ně. To je možná ten pravý důvod, proč film i po tolika desetiletích dokáže diváky dojmout k slzám.
Sbírka mezinárodních ocenění
Citlivé zpracování vztahu mezi dětstvím a stářím přineslo filmu zasloužené mezinárodní uznání. Na festivalu filmů pro děti v Benátkách získal prestižní Velkou cenu Zlatý lev sv. Marka. Kromě toho obdržel Cenu poroty mladých a Plaketu Svazu španělských filmových spisovatelů za nejlepší scénář na festivalu dětského filmu v Gijónu. Kritici oceňovali zejména děj filmu, nádherné záběry přírody a autentické herecké výkony jak Rudolfa Deyla ml., tak malého Davida Schneidera.
„Kde jsou ty časy…“
Přesně tuhle otázku si klade jeden z uživatelů ČSFD ve své recenzi filmu „Dědeček, Kyliján a já““ A není sám. Lidé se shodují na tom, že kluk dodá dědovi energii do života, děda zase klukovi předá, co se v žádné škole nenaučí. Přesně tahle výměna fungovala stejně dobře v roce 1966 i dnes.
To nejhezčí na tom celém je, že podobné prázdniny u babičky a dědy si pamatuje skoro každý z nás. Možná jsme také lovili ryby, možná jsme taktéž šplhali po stromech. A možná jsme rovněž občas zahlédli v očích našich prarodičů ten samý pohled, kterým Rudolf Deyl ml. ve filmu hledí na svůj domek. Pohled, který říká: „Čas běží, ale některé věci zůstávají napořád.“ A přesně proto nás tento film dokáže rozbrečet i po tolika letech.
