Film Skřivánci na niti neměl lehký osud: Jiří Menzel kvůli němu skončil na dlažbě. Co komunistům vadilo?
Snímek Skřivánci na niti patří mezi klenoty české kinematografie. Oblíbená komedie s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli se však potýkala s řadou problémů, než se k divákům dostala.
Dnes již kultovní komedie Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela patři mezi nejpopulárnější české filmy. Snímek natočený na motivy povídkové knihy Bohumila Hrabala s názvem Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, jež vypráví o kruté realitě padesátých let, byl natočen již v roce 1969. Trvalo ale nekonečných 21 let, než se dostal k divákům.
Film se zprvu nelíbil
Film Skřivánci na niti byl prakticky ihned po natočení uložen do trezoru. Soudruhům se kdysi nelíbilo, že je až příliš protistátní a je v něm otevřeně kritizován komunismus. Zprvu soudruzi po režisérovi Jiřím Menzelovi chtěli, aby z filmu vystříhal některé scény. Nakonec ale film zakázali kompletně.
Na světlo světa se dostal až v roce 1990, tedy celých 21 let po natočení. Přitom stačilo málo, aby mohl být uveden již v roce, kdy byl natočen. „Film jsme točili a dokončovali ještě za plné podpory tehdejšího vedení kinematografie. Jenže vedení se vyměnilo právě ve dnech, kdy byl film připraven ke schválení – neschválilo ho. Oficiálně nám důvod nikdo nesdělil, ale z osobních rozhovorů jsem se dozvěděl, že co jsme natočili, není pravda, neodpovídá to realitě,“ vzpomínal kdysi Jiří Menzel.
Scény, které vadily
Není ani divu, že komunisté film zakázali. Už jen jeho téma bylo na tu dobu velmi kontroverzní. Snímek se odehrává v kladenské ocelárně, kam byli převezeni nepohodlní lidé, kteří nesouhlasili s tehdejším režimem. Ti jsou v ocelárně nuceni k tvrdé práci.
V jedné scéně postava ztvárněná Rudolfem Hrušínským představuje jednotlivé pracovníky ocelárny. A u každého z nich zmiňuje, proč se v ocelárně ocitli. U jednoho profesora například vadilo, že se nechtěl vzdát západní literatury. U jiných pak zase skutečnost, že nechtěli z náboženských důvodů chodit v sobotu do práce.
Ve filmu pak diváci sledují osudy jednotlivých pracovníků, jejichž prostřednictvím se tvůrci podprahově vysmívali tehdejšímu režimu a dělali si ze socialismu legraci.
Problémy i při natáčení
Bez komplikací se neobešlo ale ani samotné natáčení filmu. Při filmování v kladenských hutích Poldi kdosi členy štábu udal a nahlásil StB, že se v hutích natáčí protistátní film. Naštěstí se ale vše vysvětlilo.
Práce na filmu trvaly dva měsíce. V létě roku 1969 byl film promítnut tehdejšímu ústřednímu řediteli Československého filmu Jiřímu Puršovi. Tomu se ale film nelíbil a měl k němu hned několik výhrad. Nechal proto Jiřího Menzela, aby jej přestříhal a odstranil „závadné“ scény. To režisér udělal, i tak ale snímek nakonec putoval do trezoru.
Když se pak v roce 1990 konečně film dostal na plátna kin, objevil se také na filmovém festivalu v Berlíně. Tam mnozí vůbec nemohli uvěřit tomu, že je více jak 21 let starý.
Režisér přišel o práci
Nakonec byl snímek podle soudruhů natolik závadný, že dokonce režiséra Jiřího Menzela připravil o práci. Po natáčení dostal zákaz činnosti a k filmu se mohl vrátit až po pěti letech, tedy v roce 1974, když režíroval budovatelské drama s názvem Kdo hledá zlaté dno.
Bez cenzury
Ještě předtím, než byl film zakázán, musel z něj režisér vystřihnout scénu, v níž se objevuje postava senilního ministra Zdeňka Nejedlého. Tomu se zaměstnanci ocelárny kvůli jeho politickým názorům vysmívají. Po sametové revoluci ale Jiří Menzel scénu dohledal a do filmu ji vrátil. Když se tedy komedie dočkala své premiéry, objevila se v kinech tak, jak ji režisér v roce 1969 natočil. Bez jakýchkoliv úprav a zcela bez cenzury.
Veselé natáčení
Přestože se snímek potýkal hned s několika závažnými problémy, jeho natáčení nemohlo být veselejší. Na place se totiž sešla skvělá parta, a tak bylo o pauzách pořádně veselo.
O tom ostatně svědčí i zápisníček Jitky Zelenohorské, do kterého si herečka poznamenávala vtipné rýmy, jež její kolegové při natáčení vymysleli. V jednu chvíli například soutěžili o to, kdo vymyslí lepší verš, ve kterém bude figurovat slovo „kašpárek“.
Herci pak přišli s takovými skvosty jako například „Jak se Kašpar Mařce dvořil, dokud se mu neztopořil“ nebo „Jak Kašpárek v Ruzyni zatoužil i po tchyni“. Kromě toho si herci dlouhé chvíle o pauzách krátili také vymýšlením nejrůznějších vtípků, hraním karet nebo pojídáním okurek.
Snímek Skřivánci na niti můžete sledovat na Voyo.
Zdroje: csfd.cz, Česká televize, eXtra.cz
