Filmový kvíz pro „Husákovy děti“: 8/8 dají jen lidé nad 50 let, mladší to nezvládnou ani omylem

Totalita. Slovo, které dnes mladší generace často bere jen jako slovo z učebnice dějepisu. Pro mnoho z nás ale představuje desítky let každodenní reality. Komunistický režim u nás prorůstal úplně vším, film nevyjímaje. 

Zatímco dneska může režisér vzít kameru a natočit prakticky cokoliv ho napadne, za totality to tak jednoduché nebylo. Každý scénář musel projít rukama soudruhů, kteří rozhodovali, co se smí a nesmí. Film jako médium s obrovským dosahem byl pod mimořádně přísným dohledem. Nebyl jen prostředkem zábavy, ale především nástrojem propagandy. 

Ti nahoře dobře věděli, že film má obrovskou moc. Kdo chtěl natáčet, musel se smířit s tím, že mu do toho budou mluvit, a to od první myšlenky až po závěrečný střih. Žádná svobodná tvorba, ale přísná kontrola.

Cenzura s razítkem i bez něj

Oficiálně cenzura „neexistovala“, ale ve skutečnosti pracovala na plné obrátky. Fungovalo to tak, že každý scénář musel projít několika vrstvami schvalování. Filmové dramaturgické skupiny, umělecké rady a nakonec i zástupci ministerstva kultury rozhodovali o tom, co se bude a nebude točit.

Absurdita tohoto systému dosahovala neuvěřitelných rozměrů. Z filmů mizely scény, které by dnes nikdo nepovažoval za problematické. Třeba polibek trvající příliš dlouho? Vystřihnout! Příliš bujaré tancování na vesnické zábavě? Nevhodné! Kritika poměrů v továrně? Nepřípustné!  

Jak přelstít cenzuru?

Filmaři se časem naučili mluvit mezi řádky. Režiséři jako Chytilová, Menzel nebo Forman uměli do filmů propašovat kritiku systému tak, že ji běžný divák pochopil, ale cenzor často přehlédl. Třeba Menzelovy „Ostře sledované vlaky“ vyhrály Oscara, přestože obsahovaly řadu narážek na absurditu systému. Formanův film „Hoří, má panenko“ zase satiricky zobrazoval maloměšťáctví a pokrytectví, což mnoho diváků chápalo jako kritiku tehdejší společnosti.

Kolektivní nadšení a dělnická třída

Práce, zejména ta manuální, byla oslavována jako nejvyšší hodnota a filmy měly tuto ideologii posilovat. Ve filmech té doby proto často uvidíte záběry na továrny, dělníky při práci a kolektivní radost z budování socialismu. Postavy dělníků byly vždy kladné a uvědomělé, zatímco úředníci představovali záporné charaktery. Známé heslo „Prací ke svobodě“ se objevovalo nejen nad branami koncentračních táborů, ale prostupovalo celou filmovou tvorbou.

Sovětský vzor nade vše

Filmaři museli prokazovat, jak se inspirují „velkým bratrem“ a sovětskými mistry filmového umění. ​​V 50. letech jste v kině narazili víc na ruské filmy než na domácí produkci. A když už se točilo něco českého, často tam musela být aspoň zmínka o „věčném přátelství se Sovětským svazem“. Někteří se podřídili a šlapali, jak se od nich očekávalo, jiní se snažili nějak vykroutit.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nastala normalizace a s ní přišla ještě větší cenzura. Desítky filmů z krátkého uvolnění v 60. letech skončily v trezoru. Filmy jako „Skřivánci na niti“ Jiřího Menzela nebo „Ucho“ Karla Kachyni spatřily světlo světa až po revoluci v roce 1989. 

Konec cenzury, začátek svobody

Teprve pád komunismu v listopadu 1989 ukončil cenzuru a dal filmařům svobodu. Režiséři konečně mohli natočit příběhy, které léta nosili v hlavě. Po revoluci také vznikly filmy ukazující život v totalitě – třeba „Pelíšky“ nebo „Pupendo“. Díky nim mohou mladší ročníky pochopit, v jakých absurdních podmínkách jejich rodiče a prarodiče museli žít.

Zdroje: seznamzpravy.cz, irozhlas.cz, ustrcr.cz