J.R.R. Tolkien: Biografický náčrt jednoho z nejzásadnějších autorů fantasy příběhů

V tomto článku se budeme zabývat životem J.R.R. Tolkiena a odstartujeme sérii článků o trilogiích Pán prstenů a Hobit, připomeneme si také jejich knižní adaptace, dále knihy Silmarillion, Nedokončené Příběhy, Hurinovy Děti a Pád Gondolinu.

Kdo byl Tolkien?

John Ronald Reuel Tolkien (1892-1973) byl významným znalcem anglického jazyka, specializoval se na starou a střední angličtinu. Byl dvojnásobným profesorem anglosaského jazyka (staré angličtiny) na Oxfordské univerzitě a také autorem řady příběhů, z nichž nejznámější jsou Hobit (1937) a Pán prstenů (1954-1955), které se odehrávají v prehistorické době ve vymyšlené verzi našeho světa, kterou nazval Středozem. Tu obývali lidé, elfové, trpaslíci, trollové, skřeti (neboli goblini) a samozřejmě hobiti.

V 60. letech 20. století si ho oblíbili mnozí příslušníci rodící se „kontrakultury“, a to především kvůli jeho zájmu o otázky životního prostředí. V roce 1997 se umístil na prvním místě ve třech britských anketách pořádaných Channel 4 / Waterstone’s, Folio Society a SFX, předním britským časopisem pro média science fiction, mezi náročnými čtenáři, kteří měli hlasovat o nejlepší knihu 20. století.

Dětství a mládí

Jméno „Tolkien“ (výslovnost: Tol-keen; stejný důraz na obou slabikách) považovala rodina (včetně Tolkiena samotného) za německého původu; Toll-kühn: hloupě odvážný nebo hloupě chytrý – odtud pseudonym „Oxymore“, který občas používal; s velkou pravděpodobností však šlo o německou racionalizaci původně baltského Tolkyn nebo Tolkīn. V každém případě jeho pradědeček John (Johann) Benjamin Tolkien přišel do Británie se svým bratrem Danielem z Gdaňska kolem roku 1772 a rychle se důkladně poangličtil. Jeho otec Arthur Reuel Tolkien se jistě nepovažoval za nic jiného než za Angličana. Arthur byl bankovním úředníkem a v 90. letech 19. století odešel do Jižní Afriky za lepšími vyhlídkami na povýšení. Tam se k němu připojila jeho nevěsta Mabel Suffield, jejíž rodina byla nejen skrz naskrz anglická, ale od nepaměti také z West Midlands. John Ronald se tedy narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu v Jižní Africe.

Život Tolkienovy rodiny se obecně pohyboval na hranici chudoby. Situace se však zhoršila v roce 1904, kdy byla Mabel Tolkienové diagnostikována cukrovka, která byla v době před inzulínem obvykle smrtelná. Zemřela 14. listopadu téhož roku a zanechala oba osiřelé chlapce fakticky bez prostředků. V té chvíli se jich ujal otec Francis a postaral se o jejich materiální i duchovní blaho. V té době už Ronald projevoval pozoruhodné jazykové nadání. Ovládal latinu a řečtinu, které byly v té době základem uměleckého vzdělání, a začal více než dobře ovládat řadu dalších jazyků, moderních i starověkých, zejména gótštinu a později finštinu. Už tehdy se zabýval vymýšlením vlastních jazyků, čistě pro zábavu. Na škole krále Edwarda si také našel řadu blízkých přátel; v pozdějších školních letech se pravidelně scházeli po hodinách jako T. C. B. S. (Tea Club, Barrovian Society) a až do roku 1916 si úzce dopisovali a vzájemně si vyměňovali a kritizovali svá literární díla. Jednou z básní, kterou při studiu staré angličtiny objevil, byl Cynewulfův Kryštof – ohromil ho zejména kryptický kuplet:

Eálá Earendel engla beorhtast,

Ofer middangeard monnum sended.

Což v překladu znamená:

Ať žije Earendel, nejjasnější z andělů,

nad Středozemí k lidem poslán. („Middangeard“ byl starověký výraz pro každodenní svět mezi Nebem nahoře a Peklem dole.)

To inspirovalo některé z jeho velmi raných a počátečních pokusů o realizaci světa antické krásy v jeho veršování. 

Válka, ztracené příběhy a akademie

Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků Tolkien po vypuknutí války okamžitě nenarukoval, ale vrátil se do Oxfordu, kde tvrdě pracoval a nakonec v červnu 1915 získal diplom první třídy. V té době také pracoval na různých básnických pokusech a na svých vymyšlených jazycích, zejména na jednom, který začal nazývat Qenya  a který byl silně ovlivněn finštinou – ale stále pociťoval nedostatek spojovací nitě, která by jeho živé, ale nesourodé představy spojovala. Tolkien nakonec narukoval jako podporučík k Lancashirským fusilierům, zatímco pracoval na představách o Earendelovi Námořníkovi, který se stal hvězdou, a jeho cestách.  Během těchto několika posledních měsíců padli v boji všichni jeho blízcí přátelé z T. C. B. S. kromě jednoho. Částečně jako projev piety k jejich památce, ale také podnícen reakcí na své válečné zážitky již začal dávat své příběhy do formy. Toto uspořádání jeho fantazie se rozvinulo v Knihu ztracených příběhů, v níž se většina hlavních příběhů Silmarillionu objevuje ve své první podobě: příběhy o elfech a skřetech, s jejich jazyky Qenya a Goldogrin. Zde se nacházejí první zaznamenané verze válek proti Morgothovi, obléhání a pádu Gondolinu a Nargothrondu a příběhy o Túrinovi a Berenovi a Lúthien.

V průběhu let 1917 a 1918 se mu nemoc stále vracela, i když období úlevy mu umožnila vykonávat domácí službu v různých táborech natolik dobře, že mohl být povýšen na poručíka. V Leedsu se také narodili další dva synové: Michael Hilary Reuel v říjnu 1920 a Christopher Reuel v roce 1924. V roce 1925 se pak uvolnilo místo profesora anglosaského jazyka Rawlinsona a Boswortha v Oxfordu; Tolkien se o něj úspěšně ucházel.

Profesor Tolkien, Inklingové a hobiti

Návratem do Oxfordu jako profesor se Tolkien v jistém smyslu vrátil domů. Ačkoli si nedělal iluze o akademickém životě jako o útočišti nesvětské vzdělanosti, přesto velmi dobře zapadl do převážně mužského světa výuky, výzkumu, kamarádské výměny názorů a příležitostného publikování. Ve skutečnosti je jeho vědecká publikační činnost velmi skoupá, což by se v dnešní době kvantitativního hodnocení personálu nelíbilo. Jeho rodinný život byl stejně přímočarý. Žena Edith porodila jejich poslední dítě a jedinou dceru Priscillu v roce 1929. Tolkienův společenský život však nebyl nijak pozoruhodný.

Brzy se stal jedním ze zakládajících členů volného seskupení oxfordských přátel s podobnými zájmy, známého jako „The Inklings“. Původ názvu byl čistě tvářní – souvisel s písmem a zněl mírně anglosasky; neexistuje žádný důkaz, že by členové skupiny tvrdili, že mají „tušení“ božské přirozenosti, jak se někdy naznačuje. K dalším významným členům patřili již zmínění pánové Coghill a Dyson, dále Owen Barfield, Charles Williams a především C. S. Lewis, který se stal jedním z Tolkienových nejbližších přátel a za jehož návrat ke křesťanství byl Tolkien přinejmenším částečně zodpovědný. 

Vypravěč

Tolkien mezitím pokračoval ve vývoji své mytologie a jazyků. Vyprávěl svým dětem příběhy, z nichž některé rozvinul do podoby těch, které byly posmrtně vydány jako Pan Bliss, Roverandom atd. Podle jeho vlastního vyprávění však jednoho dne, když se zabýval duši ničícím úkolem známkování zkouškových prací, zjistil, že jeden kandidát nechal jednu stránku sešitu s odpověďmi prázdnou. Na tuto stránku, poháněn kdovíjakým anarchickým démonem, napsal „V díře v zemi žil hobit“. Typicky tolkienovsky se pak rozhodl, že musí zjistit, co je to hobit, v jaké díře žije, proč žije v díře atd. Z tohoto pátrání vznikla pohádka, kterou vyprávěl svým mladším dětem, a dokonce ji předával dál.

V roce 1936 se její neúplný strojopis dostal do rukou Susan Dagnallové, zaměstnankyni nakladatelství George Allen and Unwin. Požádala Tolkiena, aby jej dokončil, a kompletní příběh předložila Stanleymu Unwinovi, tehdejšímu předsedovi firmy. Ten jej vyzkoušel na svém desetiletém synovi Raynerovi, který o něm napsal souhlasný posudek, a v roce 1937 vyšel pod názvem Hobit. Kniha okamžitě zaznamenala úspěch. V té době už Tolkien začal své Legendárium upravovat do podoby, kterou považoval za reprezentativnější, a jak později poznamenal, náznaky z něj se dostaly už do Hobita. Úplné vyprávění nyní nazýval Quenta Silmarillion, zkráceně Silmarillion. Některé ze svých „dokončených“ příběhů předložil Unwinovi, který je poslal svému čtenáři. Reakce čtenářů byla smíšená. Brzy se z toho vyvinulo něco víc než jen příběh pro děti.

„Kult“

Pán prstenů se rychle dostal do povědomí veřejnosti. Recenze se různily, od nadšených  až po zatracující a téměř všechny mezi nimi. BBC uvedla drasticky zkrácenou rozhlasovou adaptaci ve 12 epizodách na třetím programu. V roce 1956 byl rozhlas v Británii stále dominantním médiem a Third Programme byl „intelektuální“ stanicí. Prodej zdaleka nebyl ztrátový, ale natolik překročil hranici rentability, že Tolkien litoval, že neodešel do předčasného důchodu. To však stále vycházelo pouze z prodeje pevných desek. Skutečně úžasným okamžikem bylo, když Pán prstenů vyšel v roce 1965 v pirátské brožované verzi.

Zaprvé se tím kniha dostala do kategorie impulsivních nákupů a zadruhé publicita vyvolaná sporem o autorská práva upozornila miliony amerických čtenářů na existenci něčeho, co se vymykalo jejich dosavadní zkušenosti, ale co jako by promlouvalo do jejich stavu. V roce 1968 se Pán prstenů stal téměř biblí „alternativní společnosti“. Tento vývoj vyvolal v autorovi smíšené pocity. Na jedné straně mu to nesmírně lichotilo a ke svému úžasu poměrně zbohatl. Na druhé straně mohl jen odsuzovat ty, jejichž představa o skvělém tripu spočívala v současném požití Pána prstenů a LSD. Mezitím se kult nejen Tolkiena, ale i fantasy literatury, kterou oživil, ne-li přímo inspiroval, skutečně rozjížděl.

Další spisy

Přes všechen rozruch kolem Pána prstenů Tolkien mezi rokem 1925 a svou smrtí napsal a publikoval řadu dalších článků, včetně řady odborných esejů. Postupem času se objevily další posmrtné publikace včetně Roverandomu (1998), Dětí Húrinových (2007), Beowulfa (2014), Berena a Lúthien (2017) a nejnověji Pádu Gondolinu (2018).

Závěr života

Po odchodu do důchodu v roce 1959 se Edith a Ronald přestěhovali do Bournemouthu. Dne 29. listopadu 1971 Edith zemřela a Ronald se brzy vrátil do Oxfordu, do pokojů poskytnutých Merton College. Ronald zemřel 2. září 1973. S Edith jsou pohřbeni společně v jednom hrobě v katolické části hřbitova Wolvercote na severním předměstí Oxfordu. Popis na náhrobním kameni zní:

• Edith Mary Tolkienová, Lúthien, 1889-1971.
• John Ronald Reuel Tolkien, Beren, 1892-1973

Zdroje: imdb, tolkiensociety.org