Tento princ byl pro mě nejkrásnější na světě a všechny jsme ho milovaly, ale jeho krása je pryč

Jan Hrušínský na place oblíbené pohádky „Jak se budí princezny“ málem přišel o život, když se zřítil z římsy hotelu a zlomil si stehenní kost. Navzdory zranění musel natáčet scénu ve vodě, ze které ho pak vytahoval jeřáb. Filmová sláva se u nich v rodině dědí z generace na generaci a dnes už je dokonce principálem vlastního divadla.

Pohádka „Jak se budí princezny“ byla pro Hrušínského druhé natáčení s režisérem Václavem Vorlíčkem, který jej již předtím obsadil do „Dívky na koštěti“. Zážitkem pro něj bylo jak samotné natáčení, tak možnost vidět při práci herce jako Jiřího Sováka nebo Vladimíra Menšíka.

Všichni jsme ho milovali

V dětství jsme ho všichni vnímali jako ideál krásy. Byl to princ na bílém koni, který by zachránil každou ženu. Ale možná to bylo jen dětské vnímání, které teď nahrazuje realita. Nejde o to, že by „zkrásněl“ méně. Ale spíše jsme my dospěli – a s tím i náš pohled. Jako herec je totiž Hrušínský stále krásný a charismatický. 

Málo se ví, že natáčení pohádky „Jak se budí princezny“ málem stálo mladého herce život 

Během pobytu v Telči se Jan Hrušínský s kolegou Janem Krausem rozhodli pro klukovinu. Chtěli překvapit herečku Marii Horákovou v jejím hotelovém pokoji. Vymysleli si tak bláznivý plán, jak se k Marii dostat po venkovní římse. Jenže konstrukce jeho váhu neudržela, ulomila se a mladý herec se zřítil. Proletěl skleněnou výplní a dopadl přímo mezi stoly hotelové restaurace. Diagnóza? Zlomená stehenní kost. 

Natáčení se sádrou v igelitovém pytli

Navzdory vážnému zranění musel Jan Hrušínský ve filmu pokračovat. Filmaři totiž neměli v plánu natáčení kvůli jeho zlomenině přerušit. Pro scénu, kde princ jede na koni, spadne do rybníka a následně stojí po pás ve vodě, vymysleli kreativní řešení. Herec s nohou v sádře byl nejprve oblečen do velkého igelitového pytle, pečlivě utěsněného gumou, a teprve pak do princovského kostýmu, aby nebylo nic poznat. 

Komplikace nastaly, když do pytle začala prosakovat voda. Postupně se jí tam nahromadilo tolik, že se Hrušínský stal příliš těžkým a nemohl se z rybníka dostat vlastními silami. Nakonec museli přivolat jeřáb, kterým herce v promočeném kostýmu a se sádrou ukrytou v igelitu vytáhli z vody. Koneckonců i jeho otec Rudolf byl znám tím, že kvůli filmové roli dokázal vydržet téměř cokoli.

Jméno Hrušínský má v herectví své čestné místo

„Herecká zkušenost naší rodiny sahá až do roku 1850,“ pronesl Jan Hrušínský v rozhovoru pro web prozeny.cz. „Tehdy můj prapradědeček Ondřej Červíček jako pětiletý kluk poprvé stál na jevišti, a to ve společnosti Josefa Kajetána Tyla.“ Zajímavé je, že jméno Hrušínský je vlastně pseudonym. Do rodiny ho přinesl Janův dědeček, který se původně jmenoval Böhm. 

Zajímavá změna proběhla na počátku druhé světové války, kdy cestoval s divadelní společností Červíčků. Německy znějící příjmení Böhm mu v té době připadalo nevhodné, a proto si zvolil nové jméno ve stylu uznávaných hereckých osobností Národního divadla té doby, jako byli Jičínský, Krumlovský či Želenský.

K výběru jména se pojí vtipná historka. Dědeček Jana Hrušínského byl podle jedné ze svých povídek přistižen při krádeži hrušek během divadelní štace. Když se večer vrátil na ubytovnu, našel na dveřích žertovný nápis „Rudolf Hruškovský, dramatický umělec“. Tato přezdívka se později proměnila v dnes už legendární příjmení Hrušínský.

Doba temna pro rodinu Hrušínských

Pro rodinu Hrušínských znamenal komunistický režim těžké časy. Rudolf starší nesměl po podpisu petice 2000 slov točit a jeho syn Jan odmítl požadavek režimu, aby se od otce veřejně distancoval. Za svůj postoj zaplatil dvouletým zákazem vstupu na Barrandov. Nakonec mu pomohl Jiří Menzel, který ho v roce 1974 obsadil do filmu „Kdo hledá zlaté dno“. Pro Rudolfa Hrušínského zákaz trval ještě déle, až do roku 1977. 

S přibývajícími lety Jan Hrušínský vyměnil princovské role za královské a nakonec zakotvil jako divadelní ředitel ve vlastním Divadle Na Jezerce, které paradoxně bylo místem jeho úplně prvního vystoupení před publikem. Sice už dneska nerozhodí dívčí srdce svým půvabem jako v sedmdesátkách, ale ruku na srdce. Muž, který vybudoval úspěšné divadlo a pokračuje v rodinné tradici, je vlastně mnohem zajímavější než nějaký pohádkový princ.

Zdroje: csfd.cz, ahaonline.cz, prozeny.cz