Tenhle herec byl idol socialismu. Dnes by ho na castingu vyhodili po 1. větě
Jiří Sovák, bard Zlaté kapličky a cholerický mistr české komedie, dokázal svým nenapodobitelným projevem rozesmát celé generace. Navzdory komplikované povaze, kvůli které vzduchem létaly nejen vtipné hlášky, ale občas i předměty, se stal oblíbeným hercem.
Jeho prudké výbuchy a ostrý jazyk by dnes v éře politické korektnosti neměly šanci projít žádným konkurzem.
Od hospodského synka k divadelním prknům
Narodil se jako Jiří Schmitzer 27. prosince 1920 v Praze do rodiny hospodského. Zatímco otec pro něj plánoval kariéru v pohostinství, malý Jirka měl úplně jiné plány. Vzdorovitou povahu projevoval už od dětství, což mu občas vyneslo výprask, při kterém mu otec, řídící se heslem „škoda každé rány, která padne vedle“, roztrhal i oblečení. Ve škole patřil k pěkným lajdákům, ale přesto vynikal ve dvou věcech, ve sportu a v herectví.
I když se maminka za jeho herecké ambice přimlouvala, otec byl neoblomný. Nakonec se ale tvrdohlavý syn prosadil a dostal se ke studiu na pražské Státní konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1941. Zatímco řada hereček si v té době měnila příjmení, aby zněla německy, Jiří Schmitzer udělal přesný opak. Své německy znějící příjmení vzpurně změnil na ryze české „Sovák“, aby nikdo nepochyboval o jeho národnosti.
Kariéra plná dědků a nerudů
Po válce začal působit v Armádním uměleckém sboru Víta Nejedlého a pak zakotvil v Divadle E. F. Buriana, kde jeho kariéra konečně chytila správný vítr. Zajímavé je, že podobně jako jeho kolega Jaroslav Marvan, i Sovák dostával role mnohem starších chlapů, než kolik mu ve skutečnosti bylo. Sovákova cesta pak vedla přes Divadlo na Vinohradech až do Národního divadla, kterému zůstal věrný od roku 1966. Skutečnou popularitu mu ale nepřinesla divadelní prkna, nýbrž film a televize.
Hvězda televizních obrazovek
V 60. a 70. letech byl Jiří Sovák doslova k neutahání. Točil jednu komedii za druhou, protože nikdo jiný nedokázal ztvárnit cholerického bručouna s takovým šarmem a přirozeností jako on. Ať už šlo o humpoláckého fasádníka Skopce ve Světácích, nerudného revizora na penzi Evžena Humla v Chalupářích nebo mistra Kroupu v nesmrtelném „Marečku, podejte mi pero!“. Přes nesčetné role v komediích se Sovák dokázal prosadit i v dramatických rolích, jako například v oscarovém „Koljovi“, kde ztvárnil strýce Růžičku.
Proč byl miláčkem socialismu?
V době socialismu byli herci pečlivě vybíráni nejen podle talentu, ale i podle obrazu, který si nesli z jiných rolí. A Sovák byl v tomto ohledu ideální volbou. Jeho nerudný, ale v jádru poctivý a pracovitý charakter dokonale zapadal do socialistické představy o typickém českém člověku. Trochu bručoun, ale se zlatým srdcem a smyslem pro spravedlnost.
Sovákovi paradoxně pomohlo i to, že byl před kamerou vždy spíše jako dědek než jako mladý svůdník. V socialistické kinematografii, kde byl důraz kladen na pracovitost a poctivost, nebylo místo pro příliš vyzývavé postavy. Sovákovy postavy byly přísné, ale spravedlivé, občas sice cholerické, ale zároveň lidské a blízké běžnému divákovi.
Dnes to ve filmovém a televizním světě chodí úplně jinak
Herci se vybírají nejen podle vzhledu a talentu, ale také podle toho, jak dobře zapadnou do kolektivu a jestli se dokážou přizpůsobit režisérům a producentům. Jiří Sovák byl pravý opak, proslul svou výbušností a tím, že si na kompromisy zrovna dvakrát nepotrpěl.
Byl neuvěřitelně sžíravý, když se mu někdo znelíbil, uměl být zlý a arogantní. Při záchvatech vzteku létaly věci vzduchem a jeho výbuchy by dnes nejspíš skončily před disciplinární komisí nebo rovnou vyhazovem. Navíc jeho přímočarost a občas drsný humor by v dnešní éře politické korektnosti neobstály.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, idnes.cz, fdb.cz
