Tohle byla největší psychopatka socialistických filmů. Milovali jste ji, nebo vám lezla krkem?
Chladný pohled a podmanivý hlas, který dodával jejím slovům na váze. A především mistrovství, s jakým ztvárnila desítky manipulativních, panovačných a vypočítavých žen na divadelních prknech i filmovém plátně. Vychovala generace diváků, kteří ji často až nenáviděli, přestože v osobním životě byla pravým opakem svých postav. Ve skutečnosti žádnou psychopatkou totiž nebyla, ale proslavila ji role, kde si psychopatku zahrála a dokonce za ni dostala prestižní ocenění.
Rodiče i prarodiče milovali kulturu a svou dceru v lásce k herectví jen podporovali. Když jako mladá nastoupila na pražskou konzervatoř, směřovala nejprve k operní kariéře. Osud však měl jiné plány. Silný zánět hlasivek jí navždy změnil hlas a ukončil pěvecké ambice, paradoxně jí ale vtiskl erotický a charismaticky tón, který se později stal tak trochu její poznávací značkou.
Po studiu zpěvu přešla na dramatický obor téže školy a brzy začala zářit v avantgardním divadle pod vedením E. F. Buriana a Jiřího Frejky. Její talent neunikl pozornosti šéfa Národního divadla. Když jí nabídl angažmá, nejprve ho šokovala odmítnutím, na které nebyl zvyklý. Druhou nabídku v roce 1928 už přijala a v Národním divadle pak působila až do roku 1971.
Kráska, kterou milovaly kamery i muži
Řeč je o Jiřině Šejbalové, ženě, jejíž filmografie čítá desítky snímků a jejíž jméno zůstalo nesmazatelně vryto do historie českého filmu. Už v době prvorepublikové éry si budovala pověst herecké hvězdy. V mládí se na plátně objevovala jako mondénní panička nebo záletná dívka. Sama o svých rolích s nadhledem říkala: „Já byla bestie, co rozvrací manželství, potom dostane od někoho nebo od života přes hubu a přichází happy end.“
Její soukromý život byl ale ještě pestřejší než její role svůdných záletnic. V době své největší slávy jí u nohou ležela celá prvorepubliková smetánka, bankéři, továrníci, umělci i politici. Mezi její slavné milence měli patřit Zdeněk Štěpánek, Karel Hašler, Svatopluk Beneš či Hugo Haas. Spekuluje se i o románku s Janem Werichem.
Nakonec si za manžela zvolila advokáta Jaroslava Pipka. Jejich vztah byl ale poněkud podivný. On ji zbožňoval, ona si ho vážila, ale nedokázala odolat jiným mužům. Pipek o jejích nevěrách věděl, ale zjevně je toleroval. Šejbalová byla zkrátka ženou, která si žila podle vlastních pravidel.
Proč ji diváci neměli v lásce?
Po válce a zejména v 50. a 60. letech prošla hereckým přerodem. Z krásek a svůdnic se postupně přehrála do rolí, které ji proslavily nejvíce, stárnoucích a starých žen, často panovačných, manipulativních a sobeckých.
Za tuhle psychopatku dostala cenu
Zlomovým momentem její kariéry byla role Kláry Rýdlové ve filmu „Vlčí jáma“. V něm hrála psychologicky komplikovanou (až psychopatickou) postavu stárnoucí bohaté ženy, která manipuluje svým mladším manželem. Za tenhle výkon získala mezinárodní uznání, na festivalu v Benátkách jí věnovali zlatou medaili za herecký výkon. Pamětníci tvrdí, že jí hlavní cenu vyfoukla domácí hvězda Sophia Loren, a to jen o jediný hlas.
Podobné typy pak hrála i v dalších filmech, tedy sobecké a panovačné ženy, kterým byste v reálném životě nechtěli zkřížit cestu. Právě kvůli těmto rolím byla ztělesněním dominantní, chladné a vypočítavé ženy.
Snažila se žít obyčejný život
Zatímco na plátně hrála přísné a odměřené dámy, v osobním životě byla pravým opakem. Ráda chodila na pivo do pražských hospod, nejčastěji ke Flekům. Se štamgasty si tykala, smála se a vyprávěla jim historky. Netrápilo ji, že jí pivo kazí postavu, a stárnutí brala s grácií.
Milovala večírky a společenské akce, které také ráda pořádala, zejména na své chalupě v Krhanicích na Sázavě. Byla vyhlášenou kuchařkou a za jejími kulinářskými výtvory rádi jezdili známí gurmáni jako Eduard Kohout nebo Rudolf Hrušínský. Svou lásku k vaření přetavila i do dvou kuchařských knih, „Vaříme na chatě“ a jejího pokračování.
Zároveň měla i dost odvahy. Za války odmítla pozvání na večírek K. H. Franka, za což jí hrozily vážné nepříjemnosti. Když pro ni poslal limuzínu s výhrůžkou, že pokud nenastoupí, odvezou ji někam, „kde se jí to nebude vůbec líbit“, neměla na vybranou. Paradoxem je, že ač nikdy nebyla politicky angažovaná, problémů se nevyvarovala ani za normalizace. V roce 1971 ji komunistický ředitel Národního divadla Přemysl Kočí poslal potupně do důchodu. Pak se čtyři roky nesměla objevit ani ve filmu, ani na televizní obrazovce.
Zdroje: medium.seznam.cz, fdb.cz, csfd.cz
