Král komiků Vlasta Burian na sklonku života živořil. Musel škrábat brambory, aby vůbec přežil
Nezapomenutelný český herec, král komiků, geniální improvizátor. Filmy, ve kterých hrál, zlidověly a televize je pravidelně vysílají dodnes. Jeho absurdní humor totiž diváky stále táhne.
Život komika však nebyl ani zdaleka tak veselý jako role, které ztvárnil. Ohromně talentovaný muž za svou popularitu totiž tvrdě a nespravedlivě zaplatil. Ve 40. a 50. letech se stal pro tehdejší komunistický režim stejně jako mnoho jiných nepohodlným. Nemohl vystupovat ve filmu ani v divadle, přišel o svobodu, nabyté miliony a byl odsunut daleko od civilizace.
Všestranně nadaný sportovec
Snad neexistuje nikdo, kdo by neznal Hadimršku, pana Ducháčka, přednostu stanice nebo c. a k. polního maršálka. Vlasta Burian je zkrátka fenomén. Narodil se v roce 1891 v Liberci, v deseti letech se však s rodinou přestěhoval do Prahy. Divadlo miloval už odmala. Ještě dříve než na jeho prknech se však prosadil jako sportovec. Oplýval totiž mimořádným talentem, byl vynikajícím cyklistou a také fotbalistou. Chytal v brance nejprve za Union Žižkov a později i za Viktorii Žižkov. Největších úspěchů ale dosáhl v týmu A. C. Sparta. Ve fotbalovém klubu dokonce poprvé vystoupil jako komik.
Miláček publika
Tento vytáhlý živel byl také náruživým tenistou, plavcem i jezdcem na koni. Nakonec ale všechny sportovní aktivity ustoupily divadlu. Díky jeho památným skečům se z něj stal jeden z nejoblíbenějších bavičů v Praze. Obklopil se proto vlastním souborem a založil divadlo Vlasty Buriana. Brzy do něj získal i dvě velké posily, Jindřicha Plachtu a Jaroslava Marvana. Před kamerou se poprvé objevil v němém filmu. Pak přišla role ve filmu C. a k. polní maršálek, který už byl se zvukem. U diváků sklidil obrovský úspěch a popularita Vlasty Buriana dosáhla nevídaných rozměrů. Však si také žil vysoko nad poměry a nebál se to ukázat, ať už šlo o jeho dejvickou vilu s bazénem a tenisovými kurty nebo drahá auta, ve kterých jezdil.
Zlom v kariéře i v životě
V roce 1944 ale přišel zlom. Všechna pražská divadla byla totiž z nařízení Němců uzavřena, včetně toho Burianova. Po válce byl navíc vyloučen z herecké obce, dokonce ho nespravedlivě obvinili z kolaborace s Němci. Přišel o majetek i svou vilu a byl odsouzen ke třem měsícům vězení. Zároveň mu také na pět let zakázali hrát, což byl pro komika takového formátu patrně nejhorší trest. Poslán byl také na nucené práce.
Živil se tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech. Pak se dostal do Krkonoš, konkrétně na Hříběcí boudu. Spekuluje se, že za to mohl Antonín Zápotocký, věrohodněji ale vypadá verze, že se tam ocitl díky lidovému správci chaty, který se znal s bratrem Burianovy ženy. Vlasta zde působil jako poslíček, jezdil turistům pro kufry, ale třeba i škrábal brambory nebo pásl krávy. A hlavně, jak bylo jeho zvykem, tamní hosty i personál ve volných chvílích bavil. Začal zde dokonce ilegálně hrát. Rádi na něj vzpomínají i místní obyvatelé sousedních chalup. Samotnému Burianovi se tady dokonce zalíbilo natolik, že místo původních dvou měsíců zůstal v Krkonoších téměř rok. Stále ale snil o divadelních prknech.
Smutný konec komika
K divadlu se nakonec vrátil v roce 1950, kdy začal působit v Karlínském divadle. O čtyři roky později se opět dostal i před filmovou kameru, zahrál si po boku Jana Wericha v oblíbené pohádce Byl jednou jeden král. Z divadla byl ale nakonec propuštěn a až do počátku šedesátých let, kdy zemřel, živořil jako umělec v podřadných estrádách. I v nich byl ale vynikající, přestože se horko těžko vzpamatovával z poválečného otřesu, který mu život obrátil naruby. Na jednom představení se nachladil a dostal zápal plic, který se mu bohužel stal osudným.
Zdroj: denik.cz, csfd.cz, medium.cz
