Kvíz: Nežili jste za komančů, pokud nedáte tento kvíz na 10/10. Důchodci musí dát plný počet
V dobách, kdy Československá televize vysílala jen dva programy a fronty na banány byly na denním pořádku, vznikala filmová díla, která nás baví dodnes. Herci jako Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová nebo Josef Kemr se stali (minimálně na chvíli) miláčky národa i přes všechna omezení komunistické cenzury.
Vyrůstat před rokem 1989 znamenalo žít ve světě, kde Západ představoval „hrozbu“ a sovětští bratři byli našimi „nejlepšími přáteli“. Kdo nezažil, nepochopí, jak zásadní vliv měl jediný papír, kterým byl kádrový posudek. Stačilo, aby v něm stálo pár negativních vět, a vaše šance na lepší práci, byt nebo studium byly ty tam. Od únorového převratu 1948 až do sametové revoluce v listopadu 1989 tento systém určoval osudy milionů lidí v naší zemi.
Dnes bereme jako samozřejmost možnost cestovat, rozjet vlastní podnikání nebo studovat obor podle svých představ. Za socialismu ale strana držela pevnou ruku nad tím, kdo se dostane na vysokou školu, kdo získá byt nebo komu bude udělen vzácný devizový příslib pro cestu na Západ.
Ale upřímně, mnozí pamětníci vzpomínají na tuhle dobu s jistou nostalgií. Všichni měli práci, i když ne vždy produktivní, zdravotnictví bylo zdarma a jogurt stál 1,80 Kčs. Jo, a taky se mohli těšit na Dietlovy seriály v televizi, které frčely v každé domácnosti. Tím ale dost pravděpodobně plusy této doby končí.
Zlatá éra filmů a seriálů
Pamatujete si ještě na dobu, kdy byl televizní program něčím, o čem se druhý den mluvilo v práci? Televizní tvorba v době socialismu byla sice pod dohledem strany, ale vznikala díla, která si získala srdce milionů diváků a mnohá z nich milujeme i teď.
Kdo by neznal „Nemocnici na kraji města“, „Ženu za pultem“ nebo „Chalupáře“? Podobně oblíbené byly také komedie s Menšíkem a Bohdalovou, které dokáží lidem zvednout náladu dodnes. Nyní si můžete vybrat ze stovek kanálů a streamovacích služeb, ale tehdy? Jeden nebo dva programy a hotovo. Přesto, nebo možná právě proto, dokázali režiséři jako Vorlíček, Lipský nebo Troška vytvořit díla, která si pouštíme stále.
Televize pod dohledem strany
Televize a rozhlas fungovaly před rokem 1989 jako jediný zdroj oficiálních informací. Než se cokoliv dostalo do éteru, prošlo to rukama cenzorů, kteří pečlivě hlídali každé slovo. Večerní zprávy byly plné údajů o překračování plánu v továrnách, záběrů z návštěv sovětských delegací a slavnostních reportáží z vojenských přehlídek. Běda tomu režisérovi nebo redaktorovi, který by se odchýlil od nařízené linie.
Kulturní rubrika měla jasně dané mantinely. Mohli jste se dozvědět o novém filmu, ale jen pokud nevybočoval z oficiální ideologie. Slyšeli jste o divadelní premiéře, ale jen té „správné“. O knihách, které vycházely v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích, televize a rozhlas důsledně mlčely.
Život v šedi, ale s humorem
Komunismus nebyl žádný med, to je jasné. Nedostatkové zboží a šeď panelákových sídlišť mluví za vše. Život v socialistickém Československu měl ale i své světlé stránky. Případně si občané vždycky našli cestu, jak systém obejít. Kdo neměl známosti nebo nedokázal sehnat něco bokem, jako by nebyl. V práci se často říkalo: „Oni předstírají, že nás platí, my předstíráme, že pracujeme.“ Ale teď: jste připraveni otestovat své znalosti života za komunismu?
