Takto dnes vypadá Lukáš Vaculík. Kudrny jsou dávno pryč a na ulici byste ho už asi nepoznali

Ani se nechce věřit tomu, že před časem oslavil šedesátku. Také na obrazovce ve svých nejslavnějších filmech působí i dnes tak svěže, jako by neměl nikdy zestárnout. Ba působí v nich přímo moderně – i po téměř čtyřiceti letech od jejich vzniku. Je to jistě důkaz, že skutečný hrdina vítězí i nad časem, což platí i o hrdinovi socialistickém. Čas pochopitelně do jisté míry proměnil hercův vzhled – ale charisma, autentičnost i jakési tajemství v očích zůstávají dodnes.

Sympatický kluk s podmanivýma očima, kterého mnohá divačka chtěla mít doma, zdobil alespoň na plakátu leckterý dívčí pokojík. Pokud ho tedy nezdobil plakát jeho „kamaráda do deště“.

Není se co divit, dva sympatičtí kluci vypadali dobře nejen každý sám o sobě, ale ještě lépe vedle sebe – ve vzájemném kontrastu či doplnění. Každá divačka si mohla „vybrat“ dle svého vkusu: buď zlobivého temperamentního čertíka Sagvana Tofiho, nebo jemného prince z pohádky Lukáše Vaculíka. Oba zapůsobili v socialistické kinematografii jako zjevení.

Milý, příjemný, charismatický, spolehlivý

Tak popisuje hvězdu svých populárních filmů pro mládež Jaroslav Soukup, Vaculíkův dvorní režisér. Především díky němu nabrala herecká kariéra začínajícího jednadvacetiletého herce raketové tempo a směr – poté, co jej Soukup v roce 1982 obsadil spolu s Tofim do filmu Vítr v kapse.

„Bylo mi jasné, že z něj za pár let bude česká filmová hvězda,“ vzpomíná Soukup. A lze říci, že přesně toto nastalo o tři roky později, když jej obsadil do hlavní role svého dalšího snímku. Pod názvem Láska z pasáže ho připravil spolu se scénáristou Miroslavem Vaicem tentokrát již Vaculíkovi na míru. A ohlas předčil očekávání. Návštěvnost filmu překročila dvoumilionovou hranici.

Leccos naznačovaly už předpremiéry za účasti tvůrců: daná kina se typicky ocitla v obležení nadšených dívek toužících po fotce a autogramu.„Bylo to, jako kdyby přijeli Beatles,“ vzpomíná režisér.

Dávej, ber

Kamarád do deště, který vznikl o dva roky později, stejně jako těsně porevoluční Kamarád do deště II potvrdily, že podobný hrdina zde dlouho chyběl: takový, se kterým by se určitá část diváků mohla ztotožnit. Autentičnost hercovy výpovědi podpořila i hlavní písnička k filmu – z tvůrčí dílny skupiny Elán.

Pro „Kamaráda do deště Dvojku“ ji  nazpíval Sagvan Tofi – nakonec skutečně za doprovodu Lukáše Vaculíka, jak to bylo režisérovým přáním (ale Vaculík jeho splnění dlouho sebekriticky odmítal).

Ženy okolo

Podmanivosti Lukáše Vaculíka podléhalo i v pozdějších letech (resp. podléhá dosud) celé jeho dámské okolí (jak to vtipně popisuje například i jeho neteř – rovněž známá herečka Šárka Vaculíková). Herec přitom „bezděčně“ okouzloval nejen divačky, ale i herecké kolegyně.

Potvrzují to nostalgická slova oblíbené herečky Markéty Hrubešové, se kterou se – ještě jako studentkou – potkal Lukáš Vaculík těsně před sametovou revolucí ve filmu Karla Kachyni s názvem Oznamuje se láskám vašim. Byl to shodou okolností právě tento významný český filmový režisér, který uvedl – v komorním dramatu Lásky mezi kapkami deště – Lukáše Vaculíka do hájemství filmu ještě tři roky před jeho první spoluprací s režisérem Soukupem.

Vraťme se k Markétě Hrubešové: ve zmíněném filmu vzbudila pozornost nejen svým hereckým talentem, zrzavými vlasy a originální krásou, ale i tím, že se před kamerami byla ochotna výrazněji odhalit. Vznikly tak na svou dobu velmi odvážené scény – a sama Markéta se stala idolem mužů. Ona sama však vzpomíná především na setkání s Vaculíkem: „Natáčení jsem prožila v jakémsi transu a částečném bezvědomí. Když jsem ho poprvé uviděla, skoro jsem omdlela.“

I ona přitom zmiňuje a oceňuje laskavý a gentlemanský hercův přístup: „Musel vědět, co k němu cítím… A dodnes jsem mu nesmírně vděčná za to, jak se ke mně choval. Byl milý, ohleduplný a v těch mých šestnácti letech mě hezky opečovával, abych to celé vůbec vydržela. Nikdy mi navíc nedal najevo, že jsem začínající herečka a že o herectví ještě nic nevím.“

Něžné přátelství, jak herečka popisuje jejich vzájemný vztah, se zúročilo o třicet let později při natáčení seriálu Temný kraj, kde se „dávní milenci“ před kamerou ke své radosti znovu setkali.

Mnoho štěstí

Z typu socialistického playboye vyzrál Lukáš Vaculík v osobnost vzhledu i projevu až existenciálního. Není hvězdou bulváru, své soukromí si hájí, dává přednost divadlu, ale sbírá i role v televizi (Strážce duší), filmu (pátý díl Kleinova seriálu o básnících) či Troškových pohádkách. Jeho nejnovější aktivity v oblasti uměleckého i osobního života svědčí o nezdolné energii (o podmanivosti nemluvě): titulní role v seriálu Ochránce, vlastní svatba.

Lze si představit, že ani Vaculíkův potenciál pro český film není dosud vyčerpán.

Přejeme to jemu – a především sobě!

Zdroje: csfd.cz, zeny.iprima.cz, zeny.iprima.cz