Tisíckrát mrazivější než Psycho: Tento československý film by vyděsil i Hitchcocka
Socialistický snímek z roku 1970, který by hravě předčil kdejaké americké drama. Film, který by svou temnou atmosférou do kapsy hravě strčil i populárního Jokera. Příběh o strachu a rozpadu duše pod neustálým dohledem normalizace je natolik drsný, že by v USA dost možná ani neprošel.
Nečekejte žádného šíleného klauna, ale děsivě chladnou realitu režimní moci. Film Ucho (1970) z dílny Karla Kachyni je ikonickým produktem zakazované české kinematografie v období normalizace. Proč by neměl tenhle výtvor českého socialistického filmu v Americe šanci na úspěch? Pojďte se s námi podívat, co tento film činí tak temným a nebezpečným.
Ucho – Zrcadlo socialistické paranoie
Ačkoliv byl snímek Ucho natočen již roku 1970, tedy v období tvrdé normalizace, světlo světa spatřil až roku 1989. Premiéru na stříbrných plátnech kinosálů pak o rok později. Hlavním důvodem tohoto pozdržení byl fakt, že socialistický režim držel snímek dlouhou dobu na dně pomyslného trezoru, jelikož v něm spatřoval stále aktuálnější kritiku režimu. Film Ucho byl pro režim nepřijatelný i z toho důvodu, že jméno Jana Procházky, tedy autora knižní předlohy, bylo na zakázané listině a nesmělo se ve veřejném prostoru takřka ani vyslovit.
Po uvolnění na konci 80. let se ale toto psychologické drama po uvedení na trh dočkalo vlny pozitivní odezvy a dodnes si drží na portálu ČSFD.cz vysoké skóre 86 %. Je chváleno především pro skvělé vyobrazení nástrah totalitního režimu i specifické filmařské zpracování. Filmu navíc na jedinečnosti dodává fakt, že jej Karel Kachyňa natáčel tajně a scénář dlouhou dobu schovával před cenzory.
Tisíckrát temnější než Psycho – Proč?
Temnota snímku Ucho spočívá především v jeho děsivě přesném vyobrazení režimního života. Kupříkladu americké Psycho, které by mohlo být s tímto snímkem z důvodu obdobné kritiky společnosti srovnáván, je sice působivý a děsivě šílený, ale stále fiktivní. Snímek Ucho je všudypřítomně prostoupen realitou normalizačního utrpení v dobovém Československu, což z něj činí divácký zážitek, při jehož sledování nejednomu mrazí. Ucho navíc divákům servíruje syrovou pravdu tehdejší doby, v čemž spočívá síla celého snímku. Zoufalství hlavního hrdiny Ludvíka (Radoslav Brzobohatý) a pomalý rozpad duše jeho ženy Anny (Jiřina Bohdalová) pod tlakem moci jsou až hmatatelně strašidelné aspekty kruté reality.
V USA by filmy nepochodil
Film se výrazně zabývá špionáží a režimní manipulací, což jsou mimo jiné témata, která hodně rezonují právě ve Spojených státech. V tehdejší době by film dozajista na západě vyvolal obavy z NSA nebo mccarthismu. Ve filmu navíc není v podstatě žádný happy end, což americké publikum nevidí příliš rádo. Především v období, kdy film vznikl, chtěla tamní kinematografie diváky spíše uklidnit než znepokojit. V 70. letech navíc byla napříč USA stěžejní otázka komunismu a komunistické propagandy, za kterou by film Ucho byl jednoznačně označen. A to i přesto, že je ve své podstatě jejím pravým opakem. Dnešní americké publikum je naopak příliš uchlácholeno mainstreamovou hollywoodskou produkcí, a snímek typu Ucho by pravděpodobně neměl v takové konkurenci šanci na úspěch. Jeho hlavní přeci jenom jenom není dnes populární všudypřítomný chaos, ale právě naopak nesnesitelné uši drásající ticho.
Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, fdb.cz
