Nejděsivější písnička našeho dětství. Zpívali jsme ji v hudebce jako neviňátka, ale bylo to čiré psycho

Víte, co mě nedávno napadlo? Ty písničky, které jsme všichni zpívali jako děti, vlastně vůbec nejsou tak nevinné, jak se zdá. Třeba „Šly panenky silnicí“, jako malí jsme si to notovali bez přemýšlení, ale dnes se při poslechu člověk až otřese. 

Jde vlastně o příběh, kde si chlapi vybírají holky jako zboží, podle vzhledu a věna. Naše lidovky, stejně jako některé staré filmy, jsou vlastně takové okno do minulosti. A ne vždycky je to pohled, kterým bychom se chtěli chlubit.

Zdánlivě nevinná melodie vypráví děsivý příběh

Sedíte ve třídě, paní učitelka ladí klavír a vy se chystáte zpívat písničku „Šly panenky silnicí“. Melodie je veselá, text jednoduchý, a tak si zpíváte s nadšením o pannách, které potkali myslivci. Jenže o pár desítek let později, když se k té samé písničce vrátíte jako dospělí, si začnete všímat věcí, které vám jako dětem naprosto unikly.

„Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je myslivci, myslivci dva…“

Tato na první pohled nevinná písnička dnes vyznívá docela jinak. Když ji posloucháme současnýma ušima, slyšíme vlastně děsivý příběh o nerovnosti, předem daných rolích a možném násilí. Dvě dívky jdou samy po cestě a najednou se objeví dva cizí chlapi, myslivci. Ti je bez okolků oslovují s otázkou „Která moje budete?“. Jako by šlo o samozřejmost, že si některou z nich vezmou, bez ohledu na to, co si dívky samy přejí. Pak si jeden z myslivců vybere tu „maličkou“, která má na krku granáty (drahé kameny) a dukáty. A hodlá si pro ni přijet se čtyřmi koňmi.

Co je na tom děsivé? To, že v celé písni ani jednou nezazní, co si dívky myslí nebo co chtějí ony samy. Jsou pouhými objekty, které si muži vybírají podle vzhledu a podle majetku.

Představte si současnou filmovou adaptaci

Dvě mladé ženy na osamělé cestě v lese potkají dva ozbrojené muže v mysliveckých uniformách. Muži je zastaví, začnou si je prohlížet a oznámí jim, že si jednu z nich vezmou. Pak si vyberou tu menší a bohatší a plánují, jak si pro ni přijedou se čtyřma koňma vranejma. Nezní to jako úvod hororového filmu? Možná něco jako česká verze „Texaského masakru motorovou pilou“, jen s mysliveckými puškami místo pil.

Jsou Pelíšky podobného rázu?

České filmy často pracují s podobnými motivy české lidové tradice a ukazují jejich temnější stránky. Vezměme si například „Pelíšky“ Jana Hřebejka. Pod nostalgickým povrchem filmu o životě v 60. letech se ukrývá silné protiválečné poselství a nelítostný portrét patriarchální společnosti. Pan Šebek je typický chlap své doby, který si myslí, že má plné právo diktovat, jak mají žít jeho žena i dcera

Další lidové písně s děsivým podtextem

„Šly panenky silnicí“ rozhodně nejsou jedinou lidovou písní, která v sobě skrývá děsivý podtext. Stačí se pozorněji zaposlouchat do textů, které jsme jako děti bezmyšlenkovitě zpívali. „Holka modrooká“ varuje dívku, aby nechodila k potoku, jinak ji „chytne“ vodník. V době, kdy píseň vznikla, mohl být hastrman klidně metaforou pro skutečného násilníka, před kterým byli rodiče nuceni varovat své dcery.

Píseň „K Budějicům cesta“ zase vypráví o chlapci, který by si přál potkat na cestě „hezkou holku“, následně u ní přespí a pak odchází, zatímco ona se snaží ho zadržet. V moderním kontextu by takové chování bylo společensky nepřijatelné, možná i trestné. A co teprve „Batalion“ s odkazy na armádní prostitutky, nebo „Kdyby byl Bavorov“, kde se zpívá o nešťastné lásce způsobem, který naznačuje nezdravou posedlost?

Proč nás děsí písničky našeho dětství?

Když dnes poslouchám „Šly panenky silnicí“, cítím směs nostalgie a znepokojení. Nostalgie za bezstarostným dětstvím, kdy jsem význam textu nechápala, a znepokojení z toho, co mi text sděluje nyní. Je zajímavé, jak se naše vnímání mění s věkem a zkušenostmi. Písně, které jsme zpívali jako děti, nám dnes mohou nahánět husí kůži právě proto, že už rozumíme jejich skutečnému významu.

Tak jako tak jsou lidové písně kulturním dědictvím, které nám předali naši předkové. Nesmíme je zatracovat, ale zároveň je důležité je vnímat v historickém kontextu a uvědomovat si, že hodnoty, které někdy prezentují, nemusí být (a často nejsou) hodnotami, které vyznáváme dnes.

Zdroje: radiozurnal.rozhlas.cz, medium.seznam.cz, hoschl.cz