Hádanka: Byl to nejkrásnější československý princ, ale pak ho někdo nenadále zastřelil. Vzpomenete si na jméno herce?
Smrt zabolí vždycky. Ať jde o osobu blízkou nebo jen známou. Bolí tolik proto, že všichni víme, že tento fakt je nevratný, že je to navždy.
Nejsmutnější bývá, když člověk opustí tento svět v mladém věku. V rozpuku svých sil a dřív než zde stačí zanechat svou výraznou stopu. Když odejde mladý člověk, pozůstalí mají pocit velké nespravedlnosti a těžko se s nastalou situací vyrovnávají. Děti by neměly odcházet dřív než jejich rodiče. A přece se to stává častěji, než by bylo komukoli milé. Náhlý odchod mladého herce kdysi psychicky zničil jeho rodinu a silně zasáhl i nás, diváky a hercovi příznivce. Mladší generace už si na něj zřejmě nebude pamatovat, starší si ho velmi oblíbila.
Talent od Boha
Ivan Luťanský se narodil v roce 1953, takže dnes by z něj byl sedmdesátník a dědeček. Ale osud mu to nedopřál. Ivan se původně vyučil elektromechanikem, přitom ale navštěvoval literárně dramatický kroužek, kde se seznamoval s recitací a herectvím. A to ho vtáhlo natolik, že bez problémů absolvoval DAMU.
Poté se stal členem Národního divadla, kde nastudoval přes 20 rolí. Od Cyrana z Bergeracu až po geniálně ztvárněného Laerta v Hamletovi. Zahrál si i v celé řadě filmů; mezi lety 1975-1983 jich bylo přes třicet. Přestože on sám by nejraději hrál postavy, jaké měli v repertoáru Stallone a Schwarzenegger, neboť to byl podstatou dobrodruh, režiséři si ho rádi vybírali hlavně do televizních pohádek. Byl to urostlý chlapík příjemného vzhledu, s typickým hlasovým projevem a zahrát uměl skutečně všechno. Snad i vykotlaný pařez.
Z pohádek můžeme vzpomenout na: Nezbedná pohádka, Paví král, O ptáku Ohniváku, Jak se peče štěstí, Třeboňská pohádka, Co poudala bába Futeř, A nebojíš se princezničko. Tyto pamětnické pohádky jsou v televizi občas reprízovány, takže ti z vás, co by chtěli Ivana Luťanského alespoň trochu poznat, příležitost mají.
Horká hlava a divoká krev
Ivanův naturel byl poněkud divočejší, v soukromí nebyl tak klidná osobnost jako v pohádkách. Kromě herectví totiž miloval i šerm a bojová umění; nejvíc se věnoval karate. Velkým vzorem pro něj totiž byl jeho otec, který bojoval v čs. armádě pod vedením generála Ludvíka Svobody (který byl i naším prezidentem). A jeho poutavá vyprávění válečných vzpomínek Ivana pomalu směrovala k zálibě ke všemu, co souviselo s militarismem. Sbíral vojenské artefakty, zejména ty z obou světových válek, ale i historické. Ze slov jeho vrstevníků: „Jeho sběratelská vášeň šla až tak daleko, že Ivan byl na Žižkově proslulý pyrotechnickými žertíky.“ V Ivanovi zkrátka proudila divoká krev. Styl jeho recese mnohdy hraničil až s provokací.
Ivan byl nejen hezký a přitažlivý, zkrátka charismatický muž. Byl rovněž pohotovým improvizátorem humorných situací, a to jak na scéně, tak i v osobním životě. Zástup jeho fanynek nebral konce. Měl rád tramping, kdy rád pobýval ve spojení s přírodou. Studium a praktikování karate ho však přivedly na jinou cestu. Začal bádat ve východních kulturách a zajímat se o východní filosofie, zejména o buddhismus. A je možné říci, že se mu to stalo osudným.
Smrt, opředená záhadami
Ivan Luťanský odešel v pouhých třiceti letech. Zůstala tu po něm rodina a snoubenka Hana Nachtmanová, s níž měl mít po návratu svatbu. Hercova smrt je dodnes zahalena tajemstvím. A dovedla ho k ní jeho touha poznat kolébku buddhismu, Tibet. Nezískal však povolení k vycestování, avšak objevila se možnost vyjet do Vietnamu a natočit tam dokumentární film. Když opouštěl zemi, určitě nikdo netušil, že se Ivan Luťanský už nevrátí.
Důvod jeho úmrtí byl oficiálně takový, že tragicky zahynul při havárii vozidla. Ostatní spolucestující měli být jen zraněni, on jediný nepřežil. Jenomže dostupné doklady o Ivanově smrti také říkají, proč nemohl údajnou nehodu přežít. Proslechlo se, že byl nalezen s kulkou v hlavě. Kromě havárie tedy ještě existovalo několik dalších hypotéz, jak k této tragické události došlo. Mohlo jít klidně o loupežné přepadení, nebo byl zabit při vjezdu na zakázané území; také ho mohli Vietnamci klidně považovat za Američana. Jediný fakt je ten, že Ivana rodině ani divákům už nikdo nikdy nevrátí.
Štěpánova výpověď
Štěpán je Ivanův bratr, který historce s autonehodou nevěřil. „Do Prahy byl přivezen v jutovém pytli. A vidět jeho tělo jsme nesměli. Na Olšanských hřbitovech jsme však podplatili pětistovkou pracovnici, která nám otevřela okénko rakve. Byla vidět jen hlava. Ivan byl rituálně pomalovaný a v hlavě měl díru; v ní byla zastrčená kytička.“ Následně tedy pozůstalí požádali o pitvu. I tam však lékařka potvrdila autonehodu.
A tak Štěpán pátral dál na vlastní pěst. A to, co zjistil, se pravdě podobalo mnohem víc. Našel se a promluvil Čech, který byl tehdy ve Vietnamu také. Řekl, že když byli na prohlídce tamního zemědělského družstva, přijeli banditi a chtěli ukrást výplaty. „A Ivan jako jediný se jim postavil. Ze zálohy však dostal dávku samopalem a byl konec,“ informoval hercův bratr. V té době vládly v zemi dost protivietnamské nálady, a tak bylo žádoucí, aby se celá záležitost ututlala.
TVGuru pro vás připravilo i příběhy dalších známých osobností. Například nečekaný a smutný konec krále české hudby Karla Svobody.
Zdroje: ČSFD, ŽenyIPrima, Reflex
