Nejlepší evropský film, satira ze světa privilegovaných, šokuje, ale podobný by se dal natočit i u nás

Minulý týden se rozdávaly „Evropské filmové ceny“, považované za evropské Oscary. Slavnostní ceremoniál, na němž se udílely a který přenášela také Česká televize, se ostatně americkému galavečeru svou velkolepostí a řadou zábavných momentů podobal. Čeští diváci se díky němu mohli seznámit se současnou evropskou kinematografií, která bohužel leckdy neprávem zůstává ve stínu té hollywoodské.

V plné míře to platí o vítězném snímku, jízlivé satiře „Trojúhelník smutku“, který získal nejen cenu za nejlepší film, ale také za režii a scénář (Ruben Östlund) a za nejlepší mužský herecký výkon (Zlatko Burič). Předtím už zvítězil na letošním festivalu v Cannes a
právě v Cannes vyvolal velké pozdvižení. Někteří členové poroty se netajili tím, že je šokoval.

Podobnost čistě náhodná?

Vynikající švédský režisér totiž natočil jízlivou černou komedii o současné společnosti, v níž žijí boháči v neuvěřitelném luxusu a požívají různá privilegia, zatímco lidé v jejich službách se často dostávají do ponižující situace. U nás byl „Trojúhelník“ poprvé promítán na letošním karlovarském festivalu a leckterého diváka přitom napadlo, že něco podobného se děje i na něm. Zatímco filmoví tvůrci a herecké hvězdy jsou ubytovány v nejlepších hotelech, k dispozici mají řidiče s luxusními vozy, předvádí modely a šperky v milionové hodnotě a baví se na bujarých večírcích (nezřídka končících tak nechutně jako ten na luxusní jachtě, kde se „Trojúhelník smutku“ odehrává), filmoví fanoušci pobývají v laciných stanových táborech a ubytovnách a na akce pro vyvolené nemají možnost se dostat.

Před skutečnými milovníky filmu mají přednost politici či bohatí byznysmeni, kteří si mohou koupit přízeň pořadatelů a ti jim za to všemožně podkuřují. Také na karlovarském festivalu slouží bohatým a vyvoleným stovky lidí v podřízené pozici, kteří musí plnit jejich rozmary, byť tak činí často dobrovolně a dokonce i ochotně. Ovšem jen do okamžiku, než jim „celebrity“ dají jasně najevo, do jaké společenské kasty patří. Stačí připomenout jednu ze scén této černé komedie, v níž pořadatelé vyhazují „obyčejné“ diváky z předních řad.

Na všechny stejně

Ačkoliv je většina kritiků přesvědčená, že si Ruben Östlund střílí především ze zbohatlíků, ve skutečnosti si dělá legraci ze všech, byť se dost často zaměřuje na problematiku společenské nerovnosti. Na letošním festivalu v Cannes se nechal slyšet, že chce být na všechny stejně zlý a že mu vadí mu obvyklé stereotypy, podle nichž jsou boháči nadutí a egoističtí lidé, zatímco ti chudí jsou skromní a dobří. Upřímně prozradil, že i když on sám sice není nejbohatší, patří mezi privilegované a boháči ho zvou mezi sebe.

Palčivě aktuální

„Trojúhelník smutku“ je navíc nejen nemilosrdnou, ale také palčivě aktuální satirou. Mezi smetánku, bavící se na jachtě, patří výstřední oligarcha, obchodující s hnojivy nebo manželský pár, který pro změnu zbohatl na výrobě zbraní. Kapitán jachty (jehož mimochodem výtečně hraje Woody Harrelson), je věčně opilý. A zatímco na novodobém „Titaniku“ vedle sebe hodují ruský kapitalista i americký komunista, loď se pomalu potápí.

Zdroj: ČSFD.cz, iRozhlas.cz