Tohle byla nejstrašidelnější pohádka socialismu. My ji sledovali před spaním, dnešní děti by potřebovaly psychologa

Pařízek, který se promění v nenasytné monstrum, kultovní film Jana Švankmajera a dřevěné dítě, které pozře vlastní rodiče. Česká pohádka o Otesánkovi patří k nejoriginálnějším, ale také nejděsivějším příběhům, na kterých vyrostly generace dětí. Není divu, že spoustě z nás dodnes naskakuje husí kůže při pohledu na každý podezřele vypadající pařez.

Klasický pohádkový příběh zná skoro každý. V chaloupce na kraji lesa žijí muž a žena, kteří touží po dítěti. Jednoho dne muž v lese najde pařízek připomínající tvarem dítě, který trochu otesá a přinese domů své ženě. Ta ve své touze po potomkovi začne s dřevěným pařízkem zacházet jako s opravdovým dítětem a stane se zázrak, Otesánek ožije.

Co ale začíná jako splněný sen, rychle přechází v noční můru. Otesánek má neukojitelný hlad a postupně spolyká kaši, mléko, chleba, matku, otce a další obyvatele vesnice, včetně jejich vozů, zvířat a majetku. Jeho hlad nikdy nekončí, jeho břicho roste do obludných rozměrů, ale stále není nasycen.

Příběh naštěstí končí happy endem, když Otesánka potká čiperná babička, která mu motykou rozpárá břicho, čímž všechny spolknuté osvobodí. Otesánek umírá a rodiče, poučeni strašlivou zkušeností, už nikdy po dítěti nezatouží.

Mýtus o vzpouře proti přírodě a osudu

Málokterá lidová pohádka má tak silný symbolický rozměr jako právě Otesánek. Není to jen strašidelný příběh pro děti, ale příběh o lidské touze vzepřít se přírodě a osudu. Jak řekl pro web iDNES.cz filmový režisér Jan Švankmajer, který příběh adaptoval do filmu: „Bezdětní manželé se vzepřou osudu a dítě si na přírodě vyvzdorují. Doslova jí vyrvou tajemství zrození. Za vzpouru proti přírodě pak hořce pykají nejen oni, ale i jejich okolí.“

V pohádce můžeme najít podobnost s biblickým příběhem Adama a Evy, kteří rovněž neuposlechli boží zákaz, nebo s legendou o Faustovi, jenž draze zaplatil za svou snahu překročit hranice lidských možností. Otesánkův bezedný hlad může symbolizovat i dnešní konzumní společnost, která také „požírá“ stále více zdrojů bez schopnosti nasycení.

Švankmajerův Otesánek míchá horor s groteskou

Po dlouhých patnácti letech práce Jan Švankmajer v roce 2000 představil svou filmovou verzi Otesánka. Jeho podivínské pojetí staré české pohádky vás jednu chvíli vyděsí a vzápětí rozesměje. Navíc nikdy nevíte, co přijde dál.

Švankmajer zasadil příběh do dnešní doby, do prostředí běžného činžáku, což ještě umocňuje znepokojivý dojem z celého filmu. V hlavních rolích excelují Jan Hartl, Veronika Žilková nebo Jaroslava Kretschmerová. Málo známým faktem je, že film by nevznikl bez finanční pomoci z Británie a Japonska. Zahraniční studenti byli filmem tak posedlí, že dokonce při natáčení přespávali ve spacácích, jen aby mohli být součástí natáčení.

Úpravy pro dětské čtenáře, zmírnit, nebo zachovat děs?

Otesánek útočí na několik základních lidských strachů najednou, strach z něčeho nelidského v lidské podobě, strach z požití a strach ze ztráty kontroly. Malý neškodný pařízek, který postupně roste do monstrózních rozměrů a polyká vše kolem sebe, včetně vlastních rodičů, je dokonalou metaforou mnoha dětských obav. Pro děti, které si teprve vytvářejí představu o světě a jeho pravidlech, je narušení přirozeného řádu věcí (dřevo, které ožije a jí lidi) extrémně znepokojivé. Navíc každé dítě si někdy představuje, co by se stalo, kdyby se jeho touhy a potřeby vymkly kontrole. Otesánek tak může být i podvědomým zrcadlem dětských obav.

Mezi podobné postavy patří například japonský Gashadokuro, obří hladový skelet. A v klasických pohádkách se pak setkáváme s dalšími „požírajícími“ monstry, jako je vlk v Červené Karkulce nebo ježibaba v Perníkové chaloupce. I když je pohádka o Otesánkovi stará a zdánlivě jednoduchá, její témata jsou překvapivě aktuální. 

Zdroje: stare-pohadky.cz, idnes.cz, cejsh.icm.edu.pl