Nejtrapnější československý film podle cizinců? My ho zbožňujeme, ale svět si klepe na čelo

Česká komedie „Na samotě u lesa“ oslavila už téměř 50 let od svého vzniku, přesto nás pořád baví a patří k našim nejoblíbenějším filmům. Zatímco my v hospodách recitujeme kultovní hlášku „chčije a chčije“, zahraniční diváci nad filmem kroutí hlavou. 

Rodina Lavičkových z Prahy touží po vlastní chalupě. Oldřich a Věra se svými dětmi najdou idylickou chaloupku patřící Komárkovi, který souhlasí, že jim prodá své stavení a prozatím jim pronajme jednu místnost. Tohle zdánlivě jednoduché východisko se ale rychle mění v tragikomický střet městského a venkovského života, který dokonale vystihuje českou povahu i tehdejší fenomén chataření v 70. letech.

Oldřich si pobyt na venkově užívá a děti se spřátelí s dobrosrdečným dědou, Věra je ale stále nervóznější z venkovského nepohodlí. Naléhá proto na manžela, aby s dědou Komárkem promluvil o prodeji. Ukáže se ale, že děda je zdravý jako řípa a navíc má ještě staršího, rovněž vitálního otce. Když děda nakonec přece jen onemocní a je poslán do nemocnice, zdá se, že cesta k vysněné chalupě je volná. Jenže když se Lavičkovi vypraví za notářem domluvit prodej, najdou dědu opět doma, zdravého a čilého.

Proč my Češi tento film tak milujeme?

Komedie „Na samotě u lesa“, vydaná v roce 1976, se stala jedním z nejmilovanějších československých filmů. Otázkou je, proč nás tak baví i po skoro půl století. Odpověď je prostá, poznáváme v ní sami sebe. Film přesně vystihuje, jak jsou Češi posedlí útěkem z města na venkov, jak se umíme smát vlastním chybám, a hlavně náš svérázný humor na hraně ironie a absurdity.

Chalupaření a druhé bydlení se u nás rozjelo především proto, že za totáče nebylo možné cestovat za hranice. Ale ta záliba v nás zůstala zakořeněná dodnes. Nezapomenutelné hlášky jako „chčije a chčije“ nebo „ta se nijak nejmenuje, je to prostě kráva“ jsou tak pevně zakořeněné v naší kultuře, že je znají i generace, které film ani neviděly.

Cizinci si ťukají na čelo

Přestože my Češi se při sledování filmu „Na samotě u lesa“ válíme smíchy, zahraniční diváci často nechápavě zírají na obrazovku. Důvodů, proč je film pro cizince trapný nebo těžko pochopitelný, je hned několik. Za prvé, humor filmu je hluboce zakořeněný v české mentalitě a společenském kontextu 70. let. Pro cizince bez znalosti naší historie a specifik života v socialistickém Československu jsou mnohé vtipné momenty naprosto nepochopitelné. Druhým důvodem je pomalé tempo vyprávění. Současní zahraniční diváci zvyklí na akční filmy by možná považovali zdlouhavé záběry cesty autem nebo dlouhé dialogy za nudné.

Zajímavosti z natáčení, o kterých jste možná nevěděli

Natáčení „Na samotě u lesa“ provázely zajímavé okolnosti i smutné události. Při listování starými dokumenty a vzpomínkami tvůrců narazíme na spoustu zajímavostí. Inspiraci pro film čerpali Svěrák se Smoljakem přímo ze života. Když sami sháněli venkovské stavení, potkali staršího majitele chalupy nedaleko Ledče nad Sázavou. Ten jim léta sliboval prodej svého domu, ale pokaždé z toho nakonec sešlo.

Nebo když si Jiří Menzel jejich scénář přečetl, byl nadšený, ale bál se, aby „klukům“ scénář nezkazil. Největší problémy nastaly při obsazování herců, protože komunistický režim některé herce neschvaloval. Josef Kemr byl trnem v oku kvůli své hluboké víře a Jan Tříska byl dokonce na černé listině kvůli svému antikomunistickému postoji.

Menzel si Josefa Kemra nakonec prosadil s argumentem, že „žádný jiný herec neumí tak dobře zacházet s kosou jako on“. V případě Jana Třísky režisér schválně natahoval natáčení a zdržoval, dokud ho barrandovští cenzoři neschválili. Během natáčení došlo i k tragické události, režiséru Menzelovi zemřel otec. Smutnou ironií osudu se to stalo zrovna v den, kdy natáčeli scénu, ve které se děda Komárek v černých šatech vypravuje na pohřeb a mluví o neodkladnosti lidské smrti.