Tohle byl největší netvor socialismu. Naše babičky ho obdivovaly, my z něj měli tik v oku
Při zmínce o Vlastimilu Harapesovi si mnozí vybaví strašidelnou pohádku „Panna a netvor“. Slavný tanečník v ní hrál děsivou bestii s ptačím zobákem, která naháněla hrůzu dětem i dospělým. Zajímavé je, že jeho hlas ve filmu vůbec neuslyšíte.
Vlastimil Harapes měl tolik talentů, že byste je na prstech jedné ruky nespočítali. Byl to baletní mistr, tanečník světového formátu, choreograf či herec. A přesto si ho většina z nás pamatuje hlavně jako děsivého netvora z pohádky Juraje Herze.
Od baletění k filmovému plátnu
Vlastimil se narodil v Chomutově roku 1946. Divadlo znal odmalička, jeho rodiče totiž byli vášniví ochotníci. Ve filmu si poprvé zahrál jako pětiletý kluk ve „Východním větru“ a od té doby mu láska k hraní zůstala až do konce života.
Většina z nás si jej ale spojuje hlavně s baletem. Byl princem v „Labutím jezeře“ nebo se objevil v „Macbethovi“. A nezůstal jen u toho. Hostoval prakticky po celém světě, od Španělska přes Rakousko až po Kubu.
Jak se z prince stal netvor?
Pro filmové fanoušky se ale Harapes navždy zapsal do paměti jako netvor ze zmiňované pohádky. Film vznikl v roce 1978 pod taktovkou Juraje Herze, který známou pohádkovou předlohu o krásce a zvířeti zpracoval po svém, mnohem temnějším a děsivějším způsobem.
Herz si pro hlavní roli vybral právě Harapese, se kterým už spolupracoval na snímku „Den pro mou lásku“, a to z jednoduchého důvodu. Chtěl, aby měl netvor kvalitní choreografii. A kdo jiný by to zvládl lépe než jeden z nejlepších tanečníků v zemi? Zajímavé je, že Herz chtěl, aby jeho netvor byl co nejméně komunikativní a přívětivý, proto mu dal podobu ptáka s děsivým zobákem místo tradičnějšího lva, kterého známe z jiných verzí tohoto příběhu.
První záběr do tváře netvora přichází až ve 41. minutě filmu, ale když se konečně objeví, stojí to za to. Děsivá ptačí hlava s černými pery a ostrým zobákem, ze které vyzařuje smutek i zlost zároveň. Jen málokterá pohádková postava v české kinematografii je takto strašidelná.
Více než jen netvor
Bylo by ale chybou omezovat Harapesovu filmovou kariéru jen na roli netvora. Objevil se v řadě dalších známých snímků. Zahrál si například v „Markétě Lazarové“, v komedii „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ nebo třeba v „Boleru“.
Sám k tomu dodal: „Řídil jsem se heslem: Připravenému štěstí přeje. Takže když přišla první nabídka z filmu, byl jsem připravený. Navíc, když se tak pozoruju na ukázkách z mládí, byl jsem docela hezký kluk. V té době jsem o tom naštěstí vůbec nevěděl, protože jsem byl vedený k neustálému pochybování o sobě a svých schopnostech.“
Zlatá éra v Národním
V devadesátých letech se Harapes stal ředitelem baletního souboru Národního divadla. Ve funkci zůstal až do roku 2003 a významně se tak podílel na formování české baletní scény po revoluci. V roce 2012 dostal Thálii za celoživotní mistrovství, k čemuž pro web novinky.cz poznamenal: „Přirovnal bych to k jisté nostalgii. Za to, že už nic nemůžete, dostanete cenu. Tím, že my tanečníci končíme o tolik dřív, tak to ocenění máme místo penze.“ Jeho baletní výkony oceňovali i v zahraničí, kde působil jako porotce na prestižních tanečních soutěžích a vyučoval klasický tanec v Itálii, stejně jako na Taneční konzervatoři v Praze.
Člověk s dobrým srdcem
Podruhé se oženil se zpěvačkou Hanou Zagorovou, se kterou byl v letech 1986-1992. Manželství se Zagorovou mělo být spojeno i s vytouženým rodičovstvím. Harapes celý život toužil po dítěti, ale osud mu v tom nepřál. S Hanou Zagorovou se dostali až do fáze, kdy jim byla svěřena do péče čtyřletá Anička, ale na poslední chvíli se objevila babička holčičky, která si ji ponechala, což pro oba znamenalo obrovské zklamání. I po rozchodu se Zagorovou zůstali přáteli, Harapes jí „šel z cesty“, když se zamilovala do operního zpěváka Štefana Margity.
