Největší podvod v historii českého filmu. Režisér slavné pohádky ušil na diváky strašnou boudu, přesto ho milují
Že se pro oko divákovo stavějí kulisy, je známá věc: v divadle, ale i ve filmu a v televizi. Tam vypadají zcela autenticky – pokud není záměrem opak. Proto může být pro leckterého filmového fanouška nemilým překvapením, že dané místo třeba vůbec neexistuje. „Na vlastní oči“ přece viděl, jak je krásné, zajímavé, tedy by se tam rád vypravil třeba na výlet… A v tomto okamžiku se může cítit rozčarován, přímo zrazen, ba podveden. Jedno takové nádherné neexistující místo si dnes připomeneme. Nachází se v jedné z nejoblíbenějších českých filmových pohádek.
A dokonce má své souřadnice: 49.100556, 14.105. Jenomže tam člověk nenajde to, kvůli čemu by se na dané místo vypravil.
Kde to je?
„Je to nádherná oblast, ale záleží, jak moc se dochovala. Však to v TV šlo už v roce 1994 a za ta léta se na tom místě mohlo ledacos změnit. Našel byste to někdo na google mapě, či nějaké jiné mapě? Případně alespoň přibližná poloha oblasti. Třeba se tam někdy někdy někdo vydá na výlet a možná jej cestou vyleká čert a do rybníka shodí samotný vodník…“ Tak se ptal před časem na webu o filmovém místopisu nadšený divák ostatních fanoušků. Už jste to místo podle popisu poznali?
Tady je další indicie – slova samotného režiséra: „Já jsem tam doma. A jen pár kilometrů odtamtud jsou Hoštice,“ o kterých je v pohádce také zmínka.
A nápověda do třetice: Pohádka z roku 1994 byla tak populární, že se v roce 2000 dočkala ještě jednoho pokračování. Podobně úspěšného jako to první.
Ideální místo
To krásné místo ostatně hledal pro svůj film Princezna ze mlejna i samotný režisér Zdeněk Troška se svým průvodcem. Měl totiž o něm jasnou představu: rybník – a u něho „mlejn“. Jen bylo potřeba najít ho v realitě.
„Vzali jsme to od Bavorova směrem na Netolice. Prošmejdili jsme všechny rybníky v okolí. Asi dva rybníky by možná vyhovovaly, ale žádným jsem nebyl na první pohled nadšenej. Když jsme se vraceli zpátky, pan Štráberger říká: No, ještě vím o jednom rybníčku. Je to taková louže, mám nad ním nahoře u lesa včely. Když už jsme tady, tak se tam půjdeme podívat, povídám. Jen jsme vešli na tu cestu, uviděl jsem palouk, co se táhne nahoru k tý pasece, a věděl jsem, že to je ono.“
Místo by tedy bylo – avšak prozatím bez mlýna, který byl nutnou součástí scenérie. Situaci se tedy režisér rozhodl řešit doslova od základu. Nechal stavbu vytvořit z kartonu a polystyrenu. Prostě kulisa.
Osudové Jižní Čechy
Peripetie se můžeme dočíst v knize publikovaných rozhovorů Všechny cesty vedou na jih. To znamená – na „jih Čech“.
Režisér snímku je totiž tamní rodák, který do svého rodiště své filmy i pohádky s oblibou zasazoval. Sám popisuje, jak tomu bylo v Princezně ze mlejna: „Vesnice, ze které pochází Jindra, jsou Nahořany u Volyně. A svatostánek, kde měl svatbu s Eliškou, je poutní kostel svatého Jána nad vesnicí Radomyšl u Strakonic.“
Dodejme, že natáčení probíhalo na hradě Helfenburk a na zámku v Březnici.
Všechna ideální místa tedy režisér pohádky úspěšně nalezl nebo si je vytvořil – jen ve druhém dílu musel čelit nečekané potíži: rozlehlé bitevní scény Jindry s Turky se měly dle plánu natáčet v lomu u Horních Nerestců, tedy na panství Karla Schwarzenberka – ovšem zasáhli ochránci přírody. Kvůli péči o tamní vzácné rostliny. Bitva s Turky se tedy nakonec odehrála v kaolínových dolech u Kaznějova na Plzeňsku.
Ještě jedna záhada či náhoda navrch
Nápad, jak by měl pohádkový mlýn vypadat, přinesl sám režisér. Jeho velmi konkrétní návrh byl všeobecně přijat a podle něj se kulisa i vybudovala. Jako by v sobě režisér nečekaně objevil i talent pro architekturu. Jaké bylo jeho vlastní překvapení, když zjistil, že toto nadání v krvi opravdu má. A to doslova:
„Před dvěma roky jsem se úplně náhodou dozvěděl, že slavný Jakub Bursa, jenž v polovině devatenáctého století vytvořil takzvané jihočeské baroko, byl můj předek z matčiny strany,“ prozradil před časem Zdeněk Troška. „On byl třikrát ženatý, měl asi čtrnáct dětí a jedna jeho dcera si vzala nějakého Řandu. A Řandová se jmenovala moje babička, matčina matka.“
Kolik osudových linií se může setkat v jedné filmové pohádce! Možná i díky tomu patří dodnes k těm nejoblíbenějším.
Zdroje: filmovamista.cz, odpovedi.cz, blesk.cz
