Film, který za bolševika viděl každý důchodce třikrát. Dnešní mládež se na něj nevydrží dívat ani 1 minutu
Když v létě 1983 malý filmový štáb dorazil do jihočeských Hoštic, nikdo netušil, že právě vzniká jedno z nejoblíbenějších děl české kinematografie. Díky bláznivému experimentu se zvýšením dojivosti krav, drbnám s natáčkami a nezapomenutelným hláškám utkvěla Troškova komedie v srdcích milionů diváků.
Příběh začíná příjezdem studenta vysoké zemědělské školy Šimona Pláničky do jihočeské vesnice Hoštice. Jeho ambiciózní plán testovat metodu, jak zvýšit dojivost krav pomocí hudby a příjemného prostředí, narazí u vedení JZD na odmítnutí. Vše se ovšem změní, když se po vesnici rozkřikne, že je synem předsedy krajské zemědělské správy.
Do hlavní role obsadil Zdeněk Troška začínajícího Pavla Kikinčuka
Pro toho to byla první velká filmová příležitost. O roli dcery, rázné Škopkové, se postarala teprve šestnáctiletá Veronika Kánská. Helena Růžičková jako energická matka Škopková a Stanislav Tříska coby její manžel tvořili manželský pár, jehož životní rytmus narušil příchod mladého studenta.
Zajímavostí je, že Broněk Černý se k roli Venci dostal naprosto náhodou. Původně se přišel jen podívat na kompars. Do filmu se lstí podařilo propašovat i Jiřinu Jiráskovou, která měla od tehdejšího vedení Barrandova zákaz natáčení. Režisér nejprve obsadil Laďku Kozderkovou, která na poslední chvíli „onemocněla“, a Troška navrhl, aby ji zastoupila právě Jirásková, jež měla chalupu v nedalekých Malenicích.
Film, který vznikl z troufalé poznámky
Celý film vznikl vlastně náhodou. Během jednoho ze setkání na Barrandově se mladý režisér ostře ohradil proti tehdejší praxi dovozu zahraničních komedií, zejména těch italských. Když zpochybnil potřebu importovat tento typ filmů s argumentem, že podobnou tvorbu zvládneme i v domácích podmínkách, vedení studia ho vyzvalo, aby svá slova proměnil v činy. Tato výzva vedla Trošku k tomu, že vytáhl ze šuplíku svůj dávný studentský scénář inspirovaný životem v jihočeské vesnici, kde vyrůstal.
Na natáčení vzpomíná režisér jen v dobrém, přestože podmínky byly daleko od ideálních. Místo obvyklých třiceti lidí tvořila štáb jen zhruba desítka filmařů. První dva týdny dokonce chyběla osvětlovací technika, a tak se mohlo točit pouze venku. Maskérna byla umístěna v hasičské zbrojnici a vodu si štáb nosil v kýblech.
K úspěchu filmu přispěla i skutečnost, že jako kompars vystupovali samotní obyvatelé Hoštic. Místní „babky“ se do natáčení vrhly s nadšením. Denní honorář 100 až 120 korun byl v době, kdy důchod činil 380 až 400 korun měsíčně, velmi lákavý.
Když cenzura zasáhne, ale diváci rozhodnou
Film „Slunce, seno, jahody“ se stal naprostým trhákem. Od září 1984, kdy vstoupil do československých kin, si na něj koupilo lístek přes 3,3 milionu diváků, což je na naše malé české poměry neuvěřitelná návštěvnost. V Praze se v kině U Hradeb promítal nepřetržitě půl roku. To vše navzdory skutečnosti, že film nikdy neměl oficiální premiéru a před uvedením do distribuce musel být zkrácen o deset minut.
„To si nedovedete představit, co to bylo za hrůzu. Ti do mě šili, řekli mi, že to je vulgární film, že jsem urazil socialistický dnešek a socialistickou vesnici a že by měl být zakázán,“ svěřil se později Troška pro novinky.cz. Zvláštní je, že on sám film „Slunce, seno, jahody“ nemá příliš v oblibě právě proto, že musel vystřihnout části, ve kterých údajně „zesměšňoval socialistické družstevníky“.
Cenzorům vadilo přesně to, co běžní lidé na filmu milovali. Ta opravdovost vesnického života bez příkras. Troška nemaloval vesnici jako socialistický ráj, ale ukázal ji takovou, jaká doopravdy byla, s drby, závistí i sousedskými šarvátkami. Když se na to člověk díval v kině, okamžitě poznal svoji tetu nebo známé z dědiny. Postavy nemluvily jako upjatí herci z budovatelských filmů, ale jako skuteční venkované. A to diváci zkrátka žrali.
Proč už nás dnes komedie tolik nebaví?
Na jednu stranu jde o dílo, které řada lidí miluje dodnes. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jeho humor může mladší generaci připadat zastaralý a některé scény až příliš stereotypní. Film je hluboce zakořeněn v době, kdy vznikl, a odráží tehdejší realitu života na české vesnici, která se od té dnešní značně liší. Mnohé hlášky, které starší generace milují a často citují, mohou mladší diváci považovat za přílišné klišé. Navíc komediální styl, který Troška zvolil, byl v 80. letech svěží a nový, ale dnes už působí poněkud archaicky. V diskuzích na internetu jsme se dokonce dočetli, že dnešní mladá generace u Slunce, seno nevydrží „sedět“ ani jednu minutu.
Je také třeba zmínit, že dnešní divák je zvyklý na úplně jiný typ humoru. Zatímco v 80. letech byl situační humor založený na vesnických postavičkách a jejich každodenních starostech vítaným oddechem, současný divák je zvyklý na rychlejší, dynamičtější a často i „tvrdší“ humor.
Zdroje: csfd.cz, kinobox.cz, idnes.cz
