U téhle československé pohádky jsme v dětství brečeli strachy. A rodiče jen říkali: „Nebul. To je normální.“
Nebul, je to normální. Přesně to nám říkali naši, když jsem se jako dítě dívala na tuto pohádku. Ve skutečnosti naháněla hrůzu nám všem.
Ne každý film je plný legračních nebo pohádkových scén. Jsou i takové, které jsou doslova hororové. I když bychom se na ně jako malí neměli dívat a rodiče nám to zakázali, stejně jsme se k snímku nějak propašovali. Zakázané ovoce totiž chutná nejlépe, známe to všichni.
U této pohádky se však jednalo o velkou chybu. Když jsme z ní viděli jednu scénu, byli jsme hrůzou bez sebe a brečeli jsme. Rodiče nás však popichovali a říkali, ať toho necháme, protože je to přece normální. Viděli jste tuto scénu také?
Netvor, který nám nedal spát
Jestli pro nás dětské diváky byla nějaká pohádka opravdu děsivá, je to tato. Panna a Netvor z roku 1978 dokázal pořádně potrápit naše dětské hlavičky a hlavně pocuchat nervy. Nejhorší to bylo primárně v jedné scéně, ve které jsme se strachy až rozbrečeli. Náš strach ale nikdo z dospělých nebral vážně a rodiče se nám dokonce smáli, že o nic nejde a máme přestat bulet. Nakonec jsme se uklidnili, protože nám nic nezbývalo, ale trauma z toho máme parádní ještě teď.
Hororové postavy si můžete představit všelijak. Mohou vypadat jako démon, duch, mít krvavý úsměv nebo oči, ale také mohou vypadat úplně stejně jako normální člověk a ničím zvláštním se nevymykat. Netvor z tohoto filmu měl svůj specifický vzhled, který byste možná nečekali. Měl totiž zjev jako pták, což není úplně přirozené pro hororovou postavu.
Nechyběl mu zobák, velké černé drápy a v neposlední řadě oči, ze kterých šla hrůza. Dívat se na něj bylo nepříjemné a poslouchat ho ještě o trochu horší. Některé scény byly tak děsivé, že jsme jako děti raději schovávali hlavu pod deku.
Tato scéna nás poznamenala
Jak jsme již zmiňovali, v Panně a netvorovi se nachází jedna scéna, při které nám šel mráz po zádech. Pokud jste někdy tento snímek viděli, pak jistě budete vědět, o čem je řeč. To nejhorší přišlo v moment, kdy Panna v podání Zdeny Studenkové poprvé vstoupila do zámku Netvora. Ten byl prázdný, ponurý a hlavně pořádně děsivý. Celým zámkem se rozléhá hrobové ticho a vlastní dech byl slyšet více, než byste si přáli.
Jak Panna postupuje pořád dál a dál, jsou slyšet skřeky podlahy, vrzání a praskání. V ten moment to skoro přijde. Z ničeho nic se objeví zvuk, díky kterému už neslyšíme vůbec nic jiného. Není to uklidňující zvuk, ale takový, který naopak děsí. Při sledování snímku jsme vždy jen netrpělivě čekali, co bude. Po nějaké chvíli napětí se ze tmy vynořil Netvor. Toho si zahrál Vlastimil Harapes. Byl ale tak ohavný, až nás to vyděsilo.
Od leknutí jsme začali brečet a rodiče nám místo uklidňování řekli něco ve smyslu, že je to normální. Na první dobrou jsme absolutně nechápali, co tím chtěli říci a proč by to mělo být normální. To nám došlo až v pozdějším věku.
Opravdu je to normální?
Aby nám došlo, co tou větou rodiče opravdu mysleli, museli jsme se na snímek podívat ještě několikrát a také o něco více dospět. Dnes je nám to již jasné. Jde o to, že Netvor jako postava ve snímku je sama o sobě krásná, ale také tragická. Jako děti jsme byli velmi citliví na vzhled jiných lidí kolem a jinak to nebylo ani v tomto případě. Nepříjemný vzhled netvora proto byl něco, co nás dokázalo rozplakat.
Skutečnost je však taková, že Netvor za svůj vzhled nemůže. Rodiče se snažili poukázat na to, že i když někdo vypadá strašidelně, vůbec takový být nemusí. Nemusí být zlý a současně vám nemusí chtít ublížit. Za vzhled nikdo z nás nemůže a někteří holt vypadají v něčích očích lépe než jiní. Netvor byl ve skutečnosti zlomený a zklamaný z toho, jak vypadá.
Podle našich rodičů jsou to právě takové situace, ve kterých bychom se měli s „ošklivostí” naučit žít a přijmout ji takovou jaká je, protože je normální. Krása by se měla hledat uvnitř a ne na povrchu. Naši tenkrát moc dobře věděli, o čem mluví.
Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, autorský článek
