Kdyby to u nás za totáče natočil Spielberg, má 10 Oscarů. My vzali režiséra rovnou na kobereček
Tenhle český film z roku 1980 by mohl v Americe sbírat Oscary jak na běžícím páse. U nás se mezi veřejnost málem ani nedostal. Snímek, který dokáže hravě míchat poezii s lidskostí a humorem totiž málem skončil v trezoru socialistického režimu. Pojďte se podívat, o jaký známý film se jedná.
Známý český film Postřižiny z režie Jiřího Menzela, který si vzal do do parády další z Hrabalových knih, byl u nás po jeho natočení v roce 1980 málem zakázán. Příběhy z Hrabalovy pivnice mohli totiž působit značně protirežimně, nakonec se ale tento český klenot k lidem dostal. Nechybělo tedy mnoho a film mohl skončit zaprášený v archivu až roku 1989. Jedná se přitom o takový kalibr, kvůli kterému by Oscarové poroty dali Menzelovi cokoliv.
Postřižiny – Poetická perla normalizace
Ačkoliv byl film dokončen již v roce 1980, premiéru zažil až prvního ledna následujícího roku. Hlavní dějová linka se odehrává na malém městě a vypráví příběhy jedné pivovarnické rodiny, která má být alegorií na život Bohumila Hrabala, podle jehož knižní předlohy je film natočen. Sám Hrabal právě v obdobném prostředí vyrůstal a použil své dětství jako hlavní zdroj inspirace pro tvorbu svých postav. Postřižiny se u nás řadí k jedněm z nejoblíbenějších českých filmů. Na portálu CSFD.cz si drží dlouhodobě krásných 84 % a dodnes jsou předmětem různých diskusí a interpretací. A právě nejednoznačnost celého děje byla samotnému filmu ve finále na škodu. Jiří Menzel se po zkušenostmi s předchozími filmy snažil „zavděčit“ režimu neškodnou komedií. Socialistický státní aparát ale i motivy vyobrazené v Postřižinách špatně nesl a nechybělo mnoho k zákazu celého filmu.
Oscarový materiál
Postřižiny se na první pohled mohou zdát jako univerzální příběh o lidských osudech, rodinných poutech, láskách a radostech. To vše vyprávěné na pozadí kulis o českém pivu a životě na maloměstě. Jemná hrabalovská poetika a perfektně zvládnuté filmové řemeslo však dělají z Menzelova snímku přesně ten druh filmu, který byl počátkem 80. let na západním trhu nejvíce žádán. Jednoznačně nejsilnějším aspektem celého filmu je herecké obsazení, které dodává jinak nepříliš akčnímu a poutavému příběhu potřebný šmrnc. Dynamika Magdy Vašáryové a Jiřího Schmitzera je stěžejním článkem jedinečnosti celého snímku, což se odráželo i v dobových recenzích a názorech. Ve filmu se navíc objevují i jedinečně zvládnuté scény, které v dobové kinematografii neměly obdoby. Jako například ikonická scéna s požárem.
Dědictví, co září za hranicemi
Normalizační cenzura, která dávala československému filmu dost zabrat, měla problémy s určitými motivy spojenými především s postavou Maryšky. Ty se tehdejší optikou mohly zdát až příliš svobodomyslné, což bylo v přímém konfliktu s tehdejší normou stanovenou KSČ. Film cenzurním řízením prošel dost možná jen díky tomu, že Jiří Menzel měl na kontě již takové světové skvosty, jako například Ostře sledované vlaky.
Za to, že Postřižiny nakonec neskončily v režimním trezoru, můžeme být jenom rádi, jelikož nám právě tento snímek dělá silné jméno v zahraničí. Po jeho uvedení na trh byl odvysílán dokonce ve francouzském Cannes, kde byl označen za ikonický produkt českého poetického filmu. Snímek velmi doceňoval i samotný autor knižní předlohy Bohumil Hrabal, který se údajně nechával slyšet, že Jiří Menzel dokonce předčil jeho samotného a vytvořil lepší poetické dílo.
Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, fdb.cz
