Pyšná princezna 2: Krále Miroslava pobouřil scénář. Natáčení nikdy nedovolil
Král Miroslav a princezna Krasomila jsou s námi už neuvěřitelných 74 let. A i když se teď hodně mluví o animovaném remaku této slavné československé pohádky, málokdo ví, že i ta původní měla dostat svou „dvojku“. Vladimír Ráž se proti ní ale vzbouřil. A není se čemu divit.
Pohádkový příběh o krásné, ale pyšné princezně, která neumí milovat a lásce ji naučí až moudrý král převlečený za zahradníka, se stal úplnou klasikou. Znají ho malí i velcí a je nedílnou součástí každého vánočního vysílacího schématu. I po tolika letech se diváci rádi vracejí k šarmantnímu Vladimíru Rážovi jakožto králi Miroslavovi a krásné Aleně Vránové jakožto princezně Krasomile.
A jelikož pohádka Pyšná princezna slavila nebývalý úspěch už krátce po své premiéře v roce 1952, přišel režisér Bořivoj Zeman s nápadem na vznik druhého dílu. To tehdy nebylo ničím zvláštním a úspěšné pohádky, stejně jako filmy, dostávaly svá pokračování. Tady to ale nevyšlo. A hlavním odpůrcem se stal právě Vladimír Ráž.
Dvakrát do stejné řeky nevstoupí
Vladimír Ráž byl slavný už před Pyšnou princeznou. Ale právě tahle pohádka herci s podmanivým hlasem přinesla nehynoucí slávu. A také lásku – protože jak se ví, při natáčení se zamiloval do své herecké kolegyně. A ač byl sám ženatý, odloudil Alenu Vránovou jejímu manželovi (a tehdy i zarytému komunistovi) spisovateli Pavlu Kohoutovi.
Ten to nesl velmi těžce a snažil se Rážovi znepříjemnit osobní i profesní život, jak to jen šlo. Možnému natáčení druhého dílu pohádky ale nebránil – viníkem toho, že nakonec nevznikla, byl právě Ráž. U toho se po přečtení scénáře k navrhovanému pokračování probudila moudrost hodná krále Miroslava.
„Poslali mi tenkrát scénář, ovšem už zdaleka neměl tu hodnotu, tu moudrost, ten čistý pohádkový humor. Byly tam naopak drastické scény, některé se dokonce odehrávaly v hrobkách,“ vzpomínal herec podle webu dama.cz.
Ještě víc se ale Ráž zděsil nad příběhem, který scenárista vymyslel pro krále Miroslava a jeho (již královnu) Krasomilu. „Král Miroslav a Krasomila žijí v odcizení a mají dceru, která si dělá, co chce, a tak začne prožívat příběh nápadně podobný osudům své matky Krasomily,“ popsal.
A tak režisérovi na rovinu řekl, že v příběhu, který kopíruje a doslova ničí původní verzi pohádky, hrát nikdy nebude. A i kvůli tomu dvojka Pyšné princezny nikdy nevznikla.
Problémy byly i s „jedničkou“ Pyšné princezny
Pyšná princezna se natáčela v době nejtužšího komunismu. A i když ji dnes vnímáme jako nevinnou pohádku, můžeme v ní najít různé náznaky politické agitky a toho, jak cenzoři do příběhu násilně zasahovali a vnucovali divákům své názory.
Třeba ten, že král Miroslav rozhodne, aby se postavila přehrada a bylo dost vody pro všechny. Nápad je to sice z dnešního pohledu logický, ale tehdy komunisté vyloženě potřebovali, aby nově budované přehrady lidé přijali a chtěli.
Stejně tak bylo nutné, aby se v dobrém království žilo radostně, zatímco v tom špatném (za hranicemi) byl zákaz zpěvu a lidé se tam měli špatně.
I když štáb udělal řadu ústupků, aby Pyšná princezna mohla vzniknout, po premiéře jí stejně kritici dávali co proto. „Ve scénách, které vyžadovaly bohatýrskou vášnivost, mladické nadšení a zaujetí, projevoval se Rážův Miroslav jako změkčilý – a dokonce se nabízí slovo senilní – typ,“ psalo se o ní například.
Diváci si ale krále Miroslava a nakonec i princeznu Krasomilu zamilovali. A oba herci se svými postavami nadosmrti splynuli. Pravděpodobně navíc byli oba rádi, že nemuseli točit dvojku, která by celé kouzlo pohádky Pyšná princezna nadobro zničilo.
Zdroje: dotyk.cz, idnes.cz, csfd.cz
