Rychlý retro kvíz: Neznáte těchto 8 filmů z normalizace? Pak máte vážný důvod se stydět
Normalizace byla sice politicky temným obdobím, ale filmová produkce rozhodně nestála. Vznikaly jak povinné ideologické agitky, tak i diváky milované komedie a pohádky. Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla filmy, které i dnešní diváci milují a znají nazpaměť.
Možná si myslíte, že za normalizace se točily jen agitky nebo ideologické seriály jako „30 případů majora Zemana“. Ale to je omyl! Od dubna 1969, kdy nastoupil Husák, až do listopadu 1989 vznikla řada filmů, které baví i dnešní diváky. Hlášky z nich stále používáme a příběhy známe nazpaměť.
Přestože oficiální kulturní politika požadovala, aby umění „pravdivě odráželo skutečnost“, filmaři dokázali v rámci možností vytvářet díla, která bavila publikum a leckdy i chytře proklouzla cenzurou. Sledovanost normalizačních filmů byla oproti dnešku naprosto ohromující. Jenom do kina na film „Princezna se zlatou hvězdou“ přišlo neuvěřitelných 6,8 milionu diváků.
Od konsolidace po hříčky s cenzory
Normalizaci můžeme rozdělit do několika etap. V prvních letech 1969-1971 probíhala takzvaná konsolidace. Staré pořádky se hroutily, nové se teprve tvořily. Soudruzi už sice vyházeli nepohodlné lidi z důležitých míst, ale pořád ještě necítili pevnou půdu pod nohama. Třeba Drahomíra Vihanová tehdy natočila svou „Zabitou neděli“, kterou pak režim zakázal.
Pak přišla éra „ofenzivní normalizace“ (1972-1977). To už byl filmový průmysl pevně v rukou režimu a tvůrci mohli točit hlavně ideologicky nezávadné filmy, především komedie a pohádky bez kontroverzních témat. I v téhle době se ale našli šikovní režiséři jako Oldřich Lipský, Juraj Herz nebo Marie Poledňáková, kteří dokázali natočit filmy, jež bavily diváky a občas mezi řádky propašovaly i nenápadnou kritiku systému.
Nemysli a bav se
Zatímco režim tlačil na „ideologicky správná“ díla, diváci si zamilovali především komedie a rodinné filmy. Mnohé snímky z tohoto období se staly naprostou klasikou, kterou dodnes televize s úspěchem reprízují. Třeba takový film „Marečku, podejte mi pero!“ z roku 1976, komediální perla Oldřicha Lipského, kde Jiří Sovák usedá zpět do školních lavic. Ve stejné době zabodovala i Marie Poledňáková se svými rodinnými příběhy „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a „Jak dostat tatínka do polepšovny“.
Tyto snímky s malým Tomášem Holým v hlavní roli dokázaly bavit publikum bez jediného ideologického náznaku, což byl v normalizační době skutečný majstrštyk. Své místo si vydobyla i „Dívka na koštěti“ režiséra Václava Vorlíčka. Film vypráví o čarodějnici Saxaně v podání Petry Černocké, která uteče do světa lidí.
Neznáte tyto filmy? Pak máte vážně problém!
Jestli jste tyhle filmy neviděli, měli byste to rychle napravit. Jde o klasiku, bez které se žádný filmový fanoušek neobejde. K pokladům české kinematografie dále patří určitě „Holky z porcelánu“, kde Juraj Herz zachytil běžný život a problémy děvčat z velkoskladu.
Stejně zásadní je také temně laděná Herzova pohádka „Panna a netvor“, detektivní „Holka na zabití“ s napínavým příběhem, i geniální parodie na americké gangsterky „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, kde Lubomír Lipský ztvárnil nesmělého učitele uvrženého do války zločineckých gangů. Zapomenout nemůžeme ani na letní romanci „Léto s kovbojem“, kde se pragmatická doktorka z města zamiluje do venkovského traktoristy.
Diváci si zamilovali i film „Na samotě u lesa“, kde Svěrák se Smoljakem dokonale vystihli českou posedlost chalupařením. A kdo by neznal Vorlíčkovu bláznivou komedii „Jak utopit doktora Mráčka“ s rodinou vodníků uprostřed pražských paneláků? Jestli vám tyhle filmy něco říkají jen matně, měli byste si je co nejdřív pustit.
