Těchto 10 filmů dle psychologů milují sérioví vrazi. Kolik z nich jste viděli taky?
Fascinace temnou stránkou lidské psychiky není jen zábavou pro běžné diváky. Mnozí skuteční vrazi sami vyhledávají filmy, které rezonují s jejich pokřivenými touhami a fantaziemi. Jak ukazují psychologické studie, násilné a grafické snímky mohou sloužit jako katalyzátor pro jejich vlastní zvrácené fantazie, přičemž konkrétní žánry a témata je přitahují díky možnosti ztotožnit se s postavami na plátně.
Proč vlastně sledujeme filmy o sériových vrazích? Tuhle otázku si občas položí snad každý, kdo si někdy pustil něco z žánru true crime. Většina z nás hledá adrenalin, bezpečné vzrušení nebo prostě jen mrazení v zádech z pohodlí vlastního gauče. Když ale tyto snímky sledují skuteční vrazi, jejich motivace je často mnohem temnější. Hledají v nich inspiraci, potvrzení vlastních myšlenek nebo dokonce návody.
U mnoha pachatelů násilných činů můžeme pozorovat tendenci identifikovat se s agresorem místo s obětí. Filmy jim poskytují pocit, že nejsou sami se svými myšlenkami.
1. Psycho (1960)
Postava Normana Batese s jeho vnitřními démony a dvojím životem jako by pro řadu psychopatů byla až děsivě přesným zrcadlem. Vidí v něm odraz vlastní rozpolcené osobnosti, která balancuje mezi zdánlivě normálním vnějším životem a temnými vnitřními impulzy.

2. Mlčení jehňátek (1991)
Není divu, že film, kde jeden sériový vrah pomáhá chytit jiného, si získal oblibu mezi skutečnými zabijáky. Anthony Hopkins v roli Hannibala Lectera představuje přesně ten typ inteligentního predátora, kterým by mnozí vrazi rádi byli. Problém je, že tito lidé často žijí ve světě přehnaných představ o své vlastní výjimečnosti. V postavě, jako je Lecter, vidí sami sebe, jenže ve vylepšené verzi, která potvrzuje jejich fantazie o vlastní genialitě.
3. Henry: Portrét masového vraha (1986)
Tento snímek je tak děsivě realistický, že málokoho překvapí, když se dozví, že mezi skutečnými vrahy patří k těm nejoblíbenějším. Film nabízí mrazivý náhled do myšlenkových pochodů sériového vraha bez jakékoli romantizace nebo glorifikace. Chladný pohled na svět, který Henry má, je pro vrahy tím, v čem se sami poznávají.
4. Americké psycho (2000)
Christian Bale v roli Patricka Batemana se postaral o jednu z nejděsivějších postav. O narcistického, povrchního finančníka, který se ve volném čase věnuje vraždění. Velká část sériových vrahů zkrátka nedokáže prožívat emoce tak jako my ostatní. Sami často mluví o prázdnotě, kterou se snaží něčím zaplnit. A protože jim běžné zážitky nestačí, sahají po extrémech, po násilí, zvláštních sexuálních praktikách nebo jiných nebezpečných věcech. A přesně to hlavní hrdina filmu zobrazuje.
5. Sedm (1995)
Fincherův film o vrahovi, který oběti zabíjí podle sedmi smrtelných hříchů, skvěle vystihuje posedlost a pokroucenou morálku. Na skutečné vrahy nejvíc zapůsobí scéna, kde John Doe obhajuje svoje činy a vysvětluje, jak jeho vraždy nesou jakési vyšší poselství. Téměř každý sériový vrah si vybuduje vlastní pokřivenou morálku, kterou si pak omlouvá svoje zločiny. Mají skoro až zoufalou potřebu věřit, že to, co dělají, má nějaký smysl nebo účel. I když je ten důvod pro normálního člověka naprosto nepochopitelný, pro ně je naprosto reálný a důležitý.
Kdy bychom měli zpozornět?
Je normální, že nás jako diváky fascinují temné příběhy. Ale existují varovné signály, které by nás měly znepokojit, zejména pokud je pozorujeme u někoho blízkého. Nadměrná identifikace s vrahem místo s obětí je jedním z nejjasnějších varovných signálů, který by neměl být ignorován. Když někdo začne obhajovat nebo romantizovat činy filmových (nebo skutečných) vrahů, je čas zpozornět.
Dokumenty o sériových vrazích se často zaměřují hlavně na pachatele, jeho dětství a motivy, zatímco oběti zůstávají anonymní. To může vést k tomu, že divák začne s vrahem soucítit nebo dokonce omlouvat jeho činy kvůli těžkému dětství či jiným traumatům.
Sociální sítě tento problém ještě zhoršují. Po uvedení série „Monstrum – Příběh Jeffreyho Dahmera“ se na TikToku objevila vlna příspěvků o tom, jak „sexy“ vypadá Evan Peters v roli Dahmera, nebo ještě hůř, jak přitažlivý byl samotný Dahmer.
6. Zodiac (2007)
Fincher se pustil do skutečného případu vraha Zodiaka, kterého policie nikdy nechytila. Pro skutečné sériové vrahy může být až děsivě lákavé pozorovat, jak někdo jako oni dokázal vodit policii za nos, a ještě si s ní a s médii pohrávat. Tito lidé v sobě mají hluboce zakořeněný pocit méněcennosti, a právě proto tak zoufale potřebují ukázat, že jsou chytřejší než policie nebo kterákoliv jiná autorita.
7. Texaský masakr motorovou pilou (1974)
Tenhle drsný horor, který čerpá inspiraci ze skutečného případu, ukazuje něco, co mnozí sérioví vrazi znají až příliš dobře z vlastního života: odříznutí od světa, rodinu, která nefunguje, jak má, a agresivitu, jež občas vybuchne bez varování.
8. Lovcova noc (1955)
Charismatický kazatel, který je ve skutečnosti sériovým vrahem, se stal inspirací pro mnoho filmových padouchů, ale bohužel i pro skutečné pachatele. Film ukazuje, jak může být zlo skryto za maskou respektované autority. Schopnost vraha manipulovat se svým okolím je často způsobem, díky kterému dokáže páchat své zločiny, aniž by byl odhalen.

9. Vrah mezi námi (1931)
Fritz Langova klasika patří k vůbec prvním filmům, které se pustily do tématu sériových vrahů. Peter Lorre v hlavní roli ztvárnil vraha jako člověka, který prostě nedokáže ovládat své temné nutkání. Myšlenka ‚nemohu si pomoci‘ je typickým výmluvným vzorcem, který sérioví vrazi používají. Je to vlastně jen způsob, jak od sebe odstrčit zodpovědnost za to, co provedli.
10. Pečeť vraha (2003)
Film jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa vychází ze skutečné série vražd, které otřásly provincií Gyeonggi. Ukazuje, jak vyšetřovatelé narážejí na jednu zeď za druhou při snaze dopadnout vraha, který jim pořád proklouzává mezi prsty. Pro skutečné pachatele podobných zločinů může být dost povzbuzující vidět, jak se policie trápí a chybuje. Takové filmy jim vlastně nechtěně lichotí a posilují jejich pocit, že jsou chytřejší než všichni ostatní.
Zdroje: cnalifestyle.channelnewsasia.com, timeout.com, digital.library.unt.edu
publikace Psychiatrie a kino, Glen O. Gabbard a Krin Gabbard, 1999 – odkaz