Spejl a Hurvínek nebyli vždy postavami pro děti: Taťulda holdoval alkoholu i prostitutkám a skončil v koncentráku
Představovat snad nejznámější české loutky je nejspíš zbytečné. Spejbl a Hurvínek baví diváky téměř sto let a jejich obliba stále neklesá. Představení s komickými postavičkami se ale za dobu své existence poměrně dost proměnila. Zatímco dnes jde o neškodný humor pro děti, v minulosti to zdaleka taková selanka nebyla.
Než Josef Skupa, autor Spejbla a Hurvínka, vytvořil definitivní podobu svých nejslavnějších hrdinů, nějakou dobu trvalo. Původně vystupoval s loutkou Kašpárka. Ten byl dobrosrdečný, nepokazil žádnou legraci a s každým malérem si věděl rady.
Teprve později pro něj řezbář Karel Nosek vytvořil postavu Spejbla. Jednalo se o plešatého pána s velkýma ušima, který se pohyboval zásadně šouravou chůzí. Podle původní myšlenky to byl maloměšťák, který každého unavoval svými přemoudřelými průpovídkami.
Ve dvojici s Kašpárkem z toho nikdy nemohl vyjít jako vítěz. Neustále si totiž ze Spejbla tropil šprťouchlata a v každém představení mu pořádně nakládal. V jejich první společné scénce vystoupil „taťulda“ jako cvičenec na hrazdě.
Spejbl ve volném překladu znamená popleta
Ne každý ví, že se pan Spejbl křestním jménem po vzoru svého autora rovněž jmenuje Josef. Pokud jde o původ jeho zvláštního příjmení, výklad není zcela jasný. S největší pravděpodobností se ale jedná o zkomoleninu slova bejbl, což je německý výraz pro popletu nebo hlupáka.
Po několika letech se představení s Kašpárkem okoukala a bylo potřeba do nich přinést svěží vítr. Proto byla vytvořena postava Spejblátka, neboli malého chlapce s vykulenýma očima, který měl staršímu hrdinovi sekundovat.
Původně vůbec nebylo zamýšleno, že by mezi nimi měla být jakákoliv příbuzenská vazba, diváci si ale velmi rychle spontánně domysleli, že se jedná o Spejblova syna. Josef Skupa se rozhodl tento nápad do svých her zakomponovat, a tak vzniklo slavné duo. Ze Spejblátka se ovšem postupem času stal Hurvínek.
Ze sprostého slova vzniklo jméno Hurvínek
Nejasnosti panují také ohledně jeho jména. Skupa původně tvrdil, že se jedná o podobu staročeského jména Hurvín, a tedy celé jméno chlapce zní Hurvín Spejbl. Je ale pravdou, že se redakci TVGuru.cz nepodařilo vypátrat, že by takové jméno skutečně existovalo.
S dalším vysvětlením poté přišel Skupův kolega Karel Koval. Ten uvedl, že jméno vzniklo z Hurvínkova velmi častého zvolání „třikrát hurá do vínku…“. Existuje ale i mnohem pikantnější příběh, vysvětlující podivné jméno.
Když byla loutka poprvé vyrobena, měl kdosi v zákulisí divadla prohlásit, že je postavička skutečně velmi ošklivá. „Takový ku*vínek,“ řekl prý dnes již neznámý umělec. Toto označení se pro něj mezi herci poté vžilo, nicméně bylo jasné, že nebude příliš vhodné pro dětské uši. Proto byl později přejmenován na Hurvínka.
Hurvínkova matka měla být poběhlice
Poslední výklad by mohl být pravdivý také z jiného důvodu. Ten souvisí s Hurvínkovým neobvyklým rodinným uspořádáním. Jak si asi každý milovník této pohádky všimne, v žádném představení se nevyskytuje chlapcova maminka a ani se o ní nemluví.
Josef Skupa za svého života říkal, že si z institutu matky nechtěl dělat legraci, a proto ji do představení nijak nezakomponoval. Jednoduše si prý všech maminek příliš vážil, na to, aby je jakkoliv parodoval.
Podle Denisy Kirschnerové z Divadla Spejbla a Hurvínka ale dobové prameny uvádí, že Hurvínka porodila povětrná ženština, která synka posléze nechala Spejblovi a zmizela neznámo kam.
Spejbl a Hurvínek měli být v koncentráku
Pan Spejbl v prvních scénkách ostatně býval pěkný proutník, což dokládá také divadelní hra Spejbl a kurtizána. Kromě toho ve své původní podobě byl také těžký alkoholik. Tato podoba by ale nejspíš dnešní rodiče znepokojila, a proto se dnes taťulda projevuje pouze jako neškodný trouba, který rád poučuje druhé.
Jeho syn Hurvínek zase v minulosti býval výrazně více drzý, zajímal se o okultismus a filozofii. Kromě toho existuje také scénka s názvem Užovky u Žofky, která naznačuje, že během druhé světové války se on i jeho otec Spejbl dostali do lágru.
Ve zmíněném představení se pan Spejbl zlobí, protože se Hurvínkovi nechce jíst. Z toho důvodu mu vyčítá, že „dříve lépe papával, baštil i tu šlichtu v koncentráku“. To se zdá být poměrně šokující, ale vzhledem k tomu, že raná Skupova tvorba byla velmi satirická, až tolik to ve skutečnosti nepřekvapí.
Kvůli tomu, že si dělal legraci také z Němců, mu totiž za války zakázali hrát a byl dokonce uvězněn. Loutky poté putovaly do trezoru na gestapu, odkud byly po osvobození v poničeném stavu vyhozeny na smetiště. Jen díky tomu, že se jich ujal všímavý školák, mohly být později zrestaurovány a znovu tak mohly bavit diváky.
Zdroje: Ahaonline.cz, Nášregion.cz, Deník.cz, Aktuálně.cz, Plzeňoviny.cz, Deník.cz
