Temná událost v životě filmového Drtikola Vladimíra Kratiny: V mládí skončil ve vězení. Ven ho vysekal prezident

Charismatický herec má za sebou období, které by nejraději vymazal z paměti. V dobách hluboké totality byl zatčen za výtržnictví a putoval rovnou do vazby. Tehdy mu reálně hrozilo, že dostane dva roky natvrdo, vyhodí ho ze školy a s hereckou kariérou se bude muset rozloučit. Nakonec mu paradoxně pomohl tehdejší komunistický prezident Ludvík Svoboda.

Diváci si herce Vladimíra Kratinu asi nejvíce pamatují jako nevrlého řidiče „Drtikola“ ve filmu Prázdniny pro psa nebo neúspěšného hrnčíře z Chobotnic z II. patra. Jeho hereckou dráhu přitom málem zhatila obyčejná mladická nerozvážnost, nad kterou by dneska všichni jen mávli rukou.

Běžel s rudou vlajkou

Vladimíru Kratinovi bylo dvacet, když se s kamarádem Ivanem vracel z nočního flámu. „Stalo se to v roce 1972, kdy jsem byl v prvním ročníku na DAMU. V dobrém rozmaru jsme šli přes Karlův most kolem studentského divadla DISK,“ popsal herec v pořadu 13. komnata Vladimíra Kratiny.

Problém nastal ve chvíli, kdy ovíněný Vladimír našel na ulici rudý prapor. „Jsem přesvědčený, že vlajka ležela na zemi, protože se ulomila při bouřce. Všude v protokolech ale stojí, že jsem za ni zatáhl a urval ji,“ pokračoval v rozhovoru s herečkou Simonou Chytrovou.

Kratina si chtěl vzít prapor s sebou na kolej. To ovšem jeho spolužákovi Ivanu Pokornému připadalo trochu málo. „Řekl jsem Vláďovi, že musí běžet, aby vlajka pořádně vlála. On se rozeběhl a nešťastným řízením osudu se tam objevili příslušníci VB,“ vyprávěl Pokorný, který sice také vystudoval DAMU, v současné době se ale více věnuje režii.

Šlo to k Husákovi, strašlivej prů*er

Pak už si Vladimír musel připadat jako v tom nejhorším snu. „Od Národního divadla přijelo auto s příslušníky VB. Tušil jsem zradu. Prapor jsem proto rychle šoupnul za oplechované zábradlí. Jenže oni mě viděli, vyskákali z auta a hned mě sebrali,“ doplnil.

Netrvalo dlouho a mladý student už seděl za mřížemi s dalšími nebožáky, které příslušníci VB pochytali během květnových svátků. „Šoupli mě v suterénu do velké cely, v rohu byla jenom díra místo záchodu. Nakonec tam skončilo asi čtyřicet lidí, takže to bylo docela drsný,“ vylíčil herec.

„Potom to dostalo grády. Dneska nám to může připadat jako veselá historka. Nikdo si ale nedovedl představit, že z toho bude tak hrozný prů*er. Nejednou to šlo k Husákovi. Bylo to strašlivý,“ vzpomínal Ivan Pokorný.

Bachaři ho fyzicky týrali

Kratina putoval do vazební věznice v Ruzyni, kde nakonec strávil dva měsíce. „Tam mě svlíkli, dali mi hnědý tepláčky a dřeváčky. Jednou týdně se chodilo do sprch, což bachaře otravovalo. Zkušení kriminálníci v dřevácích uměli chodit, i když to nebylo nic jednoduchého,“ uvedl Vladimír.

„Jenže v koupelně to muselo frčet, kolikrát jsem se nestačil ani utřít. Občas mi pak dřevák uklouzl a dostal jsem od dozorců přes prdel, protože jsem rušil,“ objasnil herec, s čím se musel potýkat.

Nadějný posluchač herectví do té doby vedl báječný studentský život a pobyt ve vězení mezi protřelými trestanci pro něj znamenal razantní sešup. „Studoval jsem na DAMU a cítil se jako král. Pochopitelně jsem si uvědomoval, že tím tohle všechno končí,“ řekl herec, který první tři týdny neměl žádný kontakt s okolním světem.

Soudní procesy řídili komunisté

„Vazba je velký stresor. Představte si, že najednou nemáte dočasně hodinky, nemůžete si zavolat, nevíte, co se děje s vašimi blízkými. Čtrnáct dní až měsíc je nejhorší období. Ve vazbě nevíte, kdy budete propuštěn. Nejhorší je nejistota, co bude dál,„ podotkla před časem pro web iDNES psycholožka pankrácké věznice Ivana Janatová.

I když k nepochopitelné události došlo před více než padesáti lety, Kratina si dodnes pamatuje číslo paragrafu, který na něj esenbáci ušili. „Bylo to kvalifikováno jako výtržnictví, paragraf 202. Za normalizace to nikdo neřešil, dávalo se za to osmnáct měsíců natvrdo. Byla tam nějaká prokurátorka Ivanová,“ pokračoval Vladimír.

Právě Růžena Ivanová v tehdejším systému platila za mimořádně tvrdou bolševičku. „Původně pracovala jako strojní zámečnice ve Zlíně. Pak absolvovala jednoroční právnický kurz, v němž se dělníci připravovali na soudní praxi. Tu pak vykonávali na objednávku komunistické strany,“ vysvětlil historik Martin Boštík. 

Systém potřeboval nepřítele

Po týdnech nejistoty ve vazební věznici přišel nečekaný zvrat. Tehdejší prezident Ludvík Svoboda Kratinovi udělil milost a trestní stíhání bylo zastaveno. „Měl jsem štěstí na advokátku Milicu Vejmělkovou, která mi byla přidělena ex offo a díky svému balkánskému původu byla patřičně razantní,“ řekl Vladimír v rozhovoru pro Blesk.

Kromě toho se za začínajícího herce přimluvil herec Ota Sklenčka, který působil zároveň jako profesor na DAMU. „Pan Kratina měl štěstí, že prapor byl pouze rudý. Kdyby na něm byl srp a kladivo, tak by byl stíhán za hanobení spojeneckého státu a bylo by to ještě horší. Z dnešního pohledu je však stejně nepochopitelné, jak tvrdě po něm šli,“ dovysvětlil Miroslav Veselka, archivář Hlavního města Prahy.

„Ten režim byl padlej na hlavu. Nežili jsme v normální době. Všichni policajti tehdy chlastali, takže museli vědět, že je to normální klukovina. Systém ale potřeboval mít nepřítele. Charta 77 ještě nebyla, takže pro ně to musel být dárek z nebes. To byl podle mě důvod, proč se to snažili tak vyždímat,“ zamyslel se Ivan Pokorný.

Naštěstí jsem asi odolnej

Během komunistického režimu bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno přes 205 tisíc lidí, z nichž 8 tisíc za mřížemi zemřelo. Na popravišti skončilo 248 osob a dalších 450 nepřežilo pokus o překročení státních hranic. Bez soudu bylo do pracovních táborů posláno 20 tisíc obyvatel.

Jak upozorňuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, tato čísla nejsou ale konečná. Mnoho údajů totiž zmizelo a statistiky neobsahují rovněž utajené vraždy nebo počty lidí, kteří skonali na následky věznění po propuštění z výkonu trestu.

Přesto se Vladimír Kratina na traumatickou situaci snaží dívat se smířlivým nadhledem. „Každý člověk se hroutí různě. Já jsem asi docela odolnej. Nicméně zkušenost z dnešního pohledu to byla dobrá, dostat takovou pecku do držky. Když se pak něco dělo, tak většina věcí oproti tomuhle byla malicherná,“ uzavřel herec.

Zdroje: Blesk, iDNES, Regionální muzeum v Litomyšli, 13. komnata Vladimíra Kratiny