Dokola přicházející smrt, nekonečná zima. Tohle nebyl horor, ale Večerníček. A my na něj jako děti koukali
Večerníček „Broučci“ nebyl jen tak ledajakou pohádkou na dobrou noc. Zatímco jiné příběhy končily veselým „zazvonil zvonec“, tady se umíralo, zmrzalo a děti to milovaly i nenáviděly zároveň. Evangelický farář Jan Karafiát před téměř 150 lety napsal knihu, která se navzdory své ponuré atmosféře stala součástí dětství několika generací.
Když se řekne „Broučci“, mnozí si vybaví zimu a smrt. Přestože většina Večerníčkových hrdinů zažívala bláznivá dobrodružství se šťastným koncem, tady se to hemžilo existenciálními problémy, umíráním a boží vůlí. Není tak divu, že jsme na to jako děti koukali s pusou dokořán. Ne nadarmo si mnozí pamatují tento Večerníček jako depresivní nebo jako ten, kde se pořád umírá.
Jeden z komentujících na ČSFD to vystihuje dokonale: „Depresivnější večerníček by člověk pohledal.“ A má pravdu!
O čem vlastně Broučci byli?
Večerníček „Broučci“ zpracovává slavnou knihu Jana Karafiáta z roku 1876. Hlavní postavou je malý svatojánský brouček, který se svou rodinou žije v chaloupce pod jalovcem. A co dělají svatojánští broučci? No přece svítí lidem na cestu.
Příběh sleduje Broučka od jeho narození, přes jeho nezbedné dětství až po dospělost, kdy se ožení s Beruškou a založí vlastní rodinu. Klasický příběh dospívání, že? Jenže s pořádnou dávkou melancholie, náboženských motivů a neustálým připomínáním koloběhu života a smrti. Broučci mají daný rytmus, v létě létají a svítí, na podzim se uloží k zimnímu spánku a s jarem se zase probouzí. Tedy pokud zimu přežijí. Protože ne vždy všichni přežili.
Ruku na srdce, kolik Večerníčků, kde postavy umírají, znáte?
A teď nemyslím nějaké záporácké padouchy, ale hlavní, milované hrdiny. V „Broučcích“ je smrt neustále přítomná jako přirozená součást života. Scéna, kdy zemře Janinka (oblíbená teta našeho hlavního hrdiny), patří k těm, které se zaryly do paměti mnoha dětských diváků. „Broučci“ zkrátka bez obalu ukazovali dětem, že smrt je součástí života, což bylo v kontrastu s ostatními pohádkami, kde se o smrti téměř nemluvilo.
Další depresivní aspekt? Ten nemilosrdný koloběh zimy. Podzim přichází, broučci se ukládají k zimnímu spánku a nikdo neví, jestli se na jaře znovu probudí. To na dětskou psychiku působilo dost tíživě. Jak napsal jeden divák: „Celkově je toto takový pochmurný večerníček.“
Televize vs. kniha, kdo se nebál osekat konec?
Televizní zpracování konec Karafiátovy knihy značně upravilo. V původní knize totiž všichni hlavní hrdinové nakonec umrznou, zkrátka nepřežijí zimní spánek. Televizní tvůrci si ale řekli, že tohle by bylo na Večerníček přece jen moc, a tak konec zjemnili. Závěrečné díly seriálu ukazují, jak Brouček s Beruškou založili rodinu, měli spoustu dětí a všichni žili šťastně, což je očividný odklon od literární předlohy.
A není to jen televizní adaptace, která se s tímto problematickým koncem potýkala. I rozhlasové a audioknižní zpracování přistupovala k závěru různě. Některá zachovala původní ponurou verzi, jiná nabídla šťastnější alternativu.
Proč si tolik z nás Broučky pamatuje?
Možná je to právě tím, že Broučci dětem neukazovali uhlazený, bezpečný svět, ale mluvili s nimi upřímně, byť dětskou formou, o životě se všemi jeho stránkami. Paradoxně, ačkoli mnozí vzpomínají na Broučky jako na depresivní večerníček, zároveň ho řadí mezi ty nejkrásnější. Svědčí o tom i jedna z dalších recenzí na ČSFD: „Smutné, ale krásné.“
Pojďme se podívat na samotné zpracování Večerníčku, který vznikal v letech 1995-2000. Režie se chopila Vlasta Pospíšilová, která patřila mezi špičkové české animátory a na svém kontě má i další oblíbené večerníčky. Co mnozí oceňují, je krásná hudba Emila Viklického a mistrovská kamera Vladimíra Malíka.
