Tohle vám o natáčení Postřižin neřekli: Režisérova oběť za socialismu nemá obdoby

Film Postřižiny z dílny známého režiséra Jiřího Menzela jistě patří mezi nesmrtelné klasiky. Dílo inspirované literární předlohou Bohumila Hrabala bylo natočené v roce 1980 za doby normalizačního Československa. Přestože film dodnes patří k hojně citovaným snímkům, které si zajistily své místo v srdcích nespočtu diváků, má i určitý škraloup, který nemalé skupině lidí ležel v žaludku.

Postřižiny jsou legendární snímek, který v našich končinách alespoň jednou viděl snad každý. Režisér Jiří Menzel adaptoval literární předlohy Bohumila Hrabala s takovou oblibou, že se dokonce při prezentování nových scénářů setkal i s názory, že „Hrabala už bylo moc“. Protlačení samotného scénáře k natočení zároveň pro režiséra taky nebylo úplně jednoduché. Nakonec však vznikl legendární snímek, který si zajistil oblibu u mnoha lidí. Zároveň však má i určité vady na kráse, které se skrývají spíše v pozadí.

Začátky filmu byly komplikované

Jiří Menzel s velkou oblibou adaptoval Hrabalova díla. Rád za ním opakovaně jezdil do Kerska a rukopis k Postřižinám četl dokonce již začátkem sedmdesátých let. Když se však snažil námět k filmu prosadit na Barrandově, nesetkal se zprvu s pochopením. Bylo mu odpovězeno, že „Hrabala bylo už trochu moc“. Kniha sice vyjít mohla, ale přímo o samotný snímek v té době zájem opravdu nebyl.

Spolu se snímkem Skřivánci na niti se tak jednalo o dva snímky, které musel režisér skutečně pracně protlačit. Naštěstí však od druhého snímku Postřižiny nikoho výrazně nepobouřily. Když už byl scénář konečně sepsán, setkal se Menzel pro změnu s názorem, že snímek bude příliš drahý. Jako důvod byla uváděna potřeba tvorby množství dobových kostýmů a tvorby setů pro dobová prostředí. Nakonec si však režisér prosadil svou a snímek mohl konečně vzniknout.

Dle některých mělká adaptace Hrabala

Jedním z názorů, se kterým se můžeme v souvislosti se snímkem setkat, je například ten, že se jedná až o příliš mělkou adaptaci Hrabalova díla. Dle některých Bohumil Hrabal vykresloval všechny postavy velmi hluboce, lidsky a uvěřitelně. A snímek v tomto ohledu mírně pokulhává a v otázce prozkoumávání motivací postav nejde příliš do hloubky. Hrabal byl ve vykreslování svých postav často výrazově mnohem drsnější.

Samotní tvůrci filmu v jednom bodě dokonce dospěli k závěru, že film přílišným erotickým nádechem připomíná spíše dílo z červené knihovny. Na poslední chvíli tak do snímku byly přidány i humorné scény a grotesky, kterými je snímek protkán. Tím se snažili tvůrci filmu zajistit, aby snímek nebyl čistě lechtivý, ale byl skutečnou komedií.

Snímek je také dvojsečný v tom ohledu, že na jednu stranu sice pojednává o starých dobrých časech z Československa před érou komunismu. Na druhou stranu však oslavuje hédonismus a konzum, což režimu za dob normalizace vyhovovalo.

Menzel se pro film upsal

Asi nejzásadnějším škraloupem, který ležel lidem v žaludku – hlavně po Sametové revoluci – byla skutečnost, že režisér Jiří Menzel byl jedním z podepisovatelů Anticharty. Menzel dlouhodobě tvrdil, že k tomu byl donucen, aby snímek vůbec mohl vzniknout. To je pochopitelná skutečnost, protože je třeba dát za pravdu tomu, že minulý režim mnohdy vyžadoval naprostou poslušnost.

Během natáčení jiných Menzelových snímků byl režisér často podroben pečlivému ideologickému dohledu, aby se v jeho filmech neobjevovaly věci, které by mohly vystupovat proti režimu. Jiří Menzel tak například v rozhovorech mluvil o tom, že nemá špatné svědomí z toho, že Antichartu podepsal. Uvedl, že neví, proč by se měl omlouvat, když se nikdy neomluvili ti, co ho k tomu donutili.

Ačkoliv se jedná o legendární a mnohými opěvovaný snímek, který si rozhodně zaslouží své místo v síni slávy české kinematografie, je potřeba přihlédnout i k tomu, že pozadí tvorby filmu bylo poměrně komplikované. Je však třeba si uvědomit, že režisér v mnoha ohledech neměl na výběr, protože totalitní režim si se svými odpůrci mnohdy nebral servítky.

zdroje: kinotip.2.cz, blesk.cz, csfd.cz