Této divné pohádky jsme se báli jako čert kříže. Král byl chladný manipulátor a děd vypadal jako z hororu

Pohádky by měly být laskavé, srozumitelné a po jejich shlédnutí by měl dětský divák odcházet s příjemným pozitivním pocitem. Jenže Tři zlaté vlasy děda Vševěda z roku 1963 nám tuhle ideální představu bez váhání rozbíjí. Pod rouškou klasického lidového příběhu od Karla Jaromíra Erbena přichází film, který se víc než čemukoliv jinému blíží temnému snu. 

Kdo jednou spatřil Děda Vševěda ten ví, že na něj nezapomene. Tahle postava není žádný přívětivý starý mudrc. Je to ztělesnění přírodní síly, neúprosného času a prastarého vědění, které člověka drtí. Jeho pronikavé oči, vousy a těžký hlas působí tísnivě až děsivě. Jeho podzemní sídlo nepřipomíná pohádkový palác, ale něco mezi jeskyní, hrobkou a starým dolem. Všude stíny, potemnělé světlo, žádná barva.

I samotné „zlaté vlasy“ působí spíš jako relikvie z mýtu než jako něco hřejivého. V tom byl režisér věrný původní lidové předloze – tam totiž děd Vševěd není žádný „hodný dědeček“, ale pradávná bytost, která má přístup k věcem, jež lidem zůstávají skryty. Přesně ten typ postavy, se kterým se člověk setká jednou za život – a doufá, že to bude naposled.

Hudba, co proniká pod kůži

Neopomenutelným prvkem, který přidával na děsivosti je hudba, která ale rozhodně nesází na líbivé melodie. Místo pohádkových fléten a smyčců se často ozývá zlověstné vrnění, praskání, dechové efekty nebo zvuky, které není snadné identifikovat. Spíš než hudební doprovod to působí jako hlas samotného podzemí a v momentě, kdy by se člověk snad chtěl cítit bezpečně, přijde temný akord, jako připomínka, že v tomhle příběhu není nic jisté.

Cesta do hlubin, a ne jen země

Pohádka se velkou částí odehrává v podzemí – doslova i obrazně. Princ Plaváček se musí dostat do světa, kam lidská noha běžně nevkročí. Cestuje krajinou, která je pustá, mlhavá, plná umírajících stromů a zarostlých cest. A když konečně sestupuje do podzemí, divák má pocit, že sleduje něco zakázaného. Podzemní říše, kde sídlí Děd Vševěd, je natáčená s minimem světla, z podivných úhlů. Kamera zůstává dlouho na statických záběrech, které člověka nutí všímat si detailů – a právě v těch detailech číhá nejvíc napětí. Není tam žádná akce, žádná laciná lekací scéna. Jen tíseň, která se pomalu rozlézá jako vlhkost po zdech.

Král, který víc připomíná kata

Ať už jde o motivace krále, který se snaží Plaváčka zbavit, nebo o výrazy vedlejších postav – celý film je plný vnitřního chladu. Král není směšný padouch, ale skutečný manipulátor, kterému jde o moc za každou cenu. Ve tváři má stejný výraz, jaký známe z portrétů starých pánů s právem meče. V jeho očích není šílenství, ale klidná krutost.

Pohádka pro děti, která mluví k dospělým

Je fascinující, jak moc se tento film liší od pohádkové produkce své doby. Zatímco vznikaly pohádky jako Dařbuján a Pandrhola nebo Šíleně Smutná princezna, které i přes záporné postavy vždy nabízely jasnou naději a pocit, že vše dobře dopadne, Tři zlaté vlasy děda Vševěda žádné zklidnění nepřinášejí. Pohádka sice končí dobře – ale ten pocit uvolnění nikdy opravdu nepřijde. Je to jako kdybychom místo konce dostali jen další zneklidňující otázku.

Zážitek, který zůstává pod kůží

Dnes, v době digitálních efektů a barevně přehlcených dětských filmů, působí Tři zlaté vlasy děda Vševěda jako zjevení a pořád stejně děsivé. Není to film, který si pustíte každé Vánoce. Je to film, který si pustíte jednou za pár let – a pak na něj zase dlouho myslíte. Ne kvůli nostalgii, ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu, co vám zůstane v těle a jen tak nezmizí.

Zdroje: ČSFD, Česká televize