Tyhle filmy nám za socialismu zakázali. Důvod je tak směšný, že si budete klepat na čelo!
Pojďme se přenést do dob dávno minulých, pro mladou generaci nepředstavitelných, a to do dob totalitních. A náš přenos v čase se bude týkat tehdejší cenzury a jejího vlivu na československý film a na kulturu vůbec.
Nutno však podotknout, že cenzuru nevymysleli komunisté, to opravdu ne. Jen ji nesmyslně (ale o to důsledněji) užívali. Cenzura tu byla od nepaměti, snad od dob, kdy byl vytvořen první obsah pro veřejnost. Rozmohla se zejména v 15. století po vynálezu knihtisku.
V dobách komunistického režimu v ČSSR měla na starosti cenzuru Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), a to do roku 1966. Tehdy měla až 1/3 cenzorů jen základní vzdělání. Po roce 1968 vznikl Český úřad pro tisk a informace. Tento orgán státní správy řídil, koordinoval, kontroloval a hodnotil veškerou činnost jak tisku, tak i rozhlasu a televize. A to přesně podle požadavků tehdejšího politického režimu. K tomu se kontrolovaly vydávané knihy, mapy, a dokonce i notové záznamy. A poštovní zásilky z kapitalistické ciziny. Úřad byl zrušen v roce 1990.
Film má podávat svobodnou výpověď
Film lze nazvat nosičem myšlenek. Lidé dávno věděli, že příběh je mocným nástrojem, ale když se mu dodá audiovizuální podoba, je možné pozornost diváků usměrňovat. Je možné ovlivňovat jejich představivost, tradice, společenské hodnoty i normy.
Proto se různé režimy (tedy i ten normalizační) filmu tolik bály. A tak byl film podrobován cenzuře ve všech dobách a po celém světě. Jenže film má být formou svobodného projevu. A cokoli je považováno za svobodu slova, nesmí cenzuře podléhat.
Kinematografie a cenzura v 60. letech
Vztah kinematografie a cenzury souvisel s tehdejšími aktuálními společensko-politickými trendy. Kinematografie té doby bývá ztotožňována s termíny československá filmová škola, československá nová vlna, či zlatá šedesátá. Tenkrát se projevil postupující liberalizační proces, jenž pozitivně zasahoval do všech oborů, společenských organizací a pochopitelně i do kultury.
Důsledkem bylo, že moc HSTD začala kolísat, dohled nad tvorbou se rozvolňoval, zástupci filmového průmyslu s cenzory i vyjednávali. I když ti stanovovali stále meze přípustnosti, jež určovala kulturní politika a ideologie. Byla to ale doba velmi nadějná, československé filmy získávaly velkou pozornost a oblibu v zahraničí. A to dokazují dva Oskary: v roce 1965 byl udělen tvůrcům J. Kadárovi a E. Klosovi za Obchod na korze, a v roce 1966 cenu obdržely Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela.
Tyhle filmy byly zakázané
Mezi 60. až 80. léty však byly zakázány desítky filmů, z nichž některé vlastně ani nespatřily světlo světa. V roce 1969 byl režisérem Otakarem Vávrou zfilmován román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. Na pozadí historické události se tu ukazuje zrůdnost ideologie a bezmocnost proti ní. Proto tento snímek skončil v době normalizace na nějaký čas v trezoru. A putovaly tam i další filmy: Ucho Karla Kachyni, Skřivánci na niti Jiřího Menzela či Zabitá neděle – filmy byly označeny za úchylné a nepřátelské. Některé snímky byly zakázány už při výrobě – Pasťák, Horečka, Archa bláznů, Uzavřený pavilon, aj.
Film Hoří, má panenko byl v trezoru, protože údajně zesměšňoval hasiče. V detektivce Znamení Raka z nemocničního prostředí zase nesměly být použity záběry, které měly „příliš erotické zaměření“, což byl v tehdejší době i vášnivější polibek. Duchařská satira Zdeňka Podskalského Bílá paní byla zakázána z toho důvodu, že některé pasáže vyznívají jako nesouhlas s postupem strany či že autor dělá z volených orgánů tupce, kteří si v náročnějších situacích nevědí rady. Tehdy se i prokomunistický režisér Antonín Kachlík dočkal od orgánů výtky, že pomlouvá socialismus.
Je tu i početná skupina filmů, která se do kin dostala, ale následně byly filmy stejně staženy. K těm patří kupříkladu Případ pro začínajícího kata (premiéra 1970, stažen 1975), O slavnostech a hostech – národ by si ho mohl vykládat protirežimně (vyřazen 1973). Některé filmy byly staženy z promítání i z důvodů nežádoucích herců – v dané době to byl hlavně Jan Werich (Kočár do Vídně), jehož smýšlení bylo silně protikomunistické, a tak mu bylo v době normalizace zakázáno vystupovat v rozhlase i v televizi; měl celkový zákaz veřejně mluvit. A podobný trest postihl i celou řadu dalších umělců, ať z řad herců, zpěváků a režisérů, tak i spisovatelů. Na TVGuru jsme pro vás napsali rovněž o režisérce Věře Chytilové, jejích filmy také musely na nějaký zmizet divákům z očí.
K vypořádání se s nežádoucími filmy používal komunistický režim různé mechanismy. Některé snímky byly staženy z distribuce, u jiných byla zastavena výroba, další skončily v trezoru a mnohé byly dokonce i fyzicky zničeny, spáleny či poleptány. A co tedy bylo všeobecně zakázáno? Jakýkoli náznak, který by směřoval proti tehdejšímu režimu, politické garnituře a proti Sovětskému svazu, ožehavé scény, sprostá slova.
Postoj režimu byl nekompromisní
Na počátku 80. let se z aktivity Svazu českých dramatických umělců volalo po přehodnocení trezorových filmů. Vybraná komise skutečně některé filmy shlédla a z 50 filmů omilostnila pouze tři. A odůvodnění, proč filmy zůstaly zakázané, zaznělo touto normalizační rétorikou, cituji: „Analýza tvorby 60. let dokazuje, že pro tuto etapu je charakteristické narůstání antisocialistických tendencí a projevů. Vzniká nebezpečí ústupu od ideologických zásad strany, od leninských principů stranickosti a lidovosti, od tvůrčí metody socialistického realismu. Ve vytvářených filmech se stále zřetelněji začaly projevovat vlivy idealistických filosofických směrů. Výrazněji se začíná objevovat snaha kritizovat téměř všechny kladné jevy, které s sebou socialismus přinesl.“
Zdroje: FilmovýPřehled, AcademiaEdu, Kultura21
