Z toho mrazí: Tohle poslední vystoupení Menšík sotva zvládl. Za 2 dny odešel navždy
Geniální herec, nepřekonatelný vypravěč, nezkrotný živel. Takto Vladimíra Menšíka všichni dobře známe. Málokdo však ví, že jeden z nejlepších českých herců všech dob mohl skončit úplně jinak.
Jeho tatínek si totiž nepřál, aby měl Vladimír herectví jako svoje povolání. Kdyby tak dal na jeho radu, zůstali jsme o tento obrovský talent ochuzeni. Takto ale můžeme jeho typický humor a herecké umění z televizních archivů obdivovat dodnes.
Komediant každým coulem
Vladimír Menšík byl komediantem už od dětství. Nezkazil žádnou legraci, nesnášel ticho a nudu a ovládala ho touha předvádět se a bavit lidi. Typický byl svou výřečností, elánem a bezbřehou energií. Vynikal proto především v rolích komického charakteru, pamatovat si ho můžeme například ze snímků Což takhle dát si špenát, Limonádový Joe, Bílá paní, Vražda ing. Čerta. Zvládal ale i postavy tragikomické nebo přímo dramatické, nezapomenutelný je třeba ve filmu Všichni dobří rodáci, Lásky jedné plavovlásky, Ikarův pád nebo Tažní ptáci. Zahrál si v mnoha seriálech i pohádkách, ať už jsou to Tři oříšky pro Popelku nebo Dívka na koštěti.
Rozený vypravěč
Jeho životním osudem se však stal humor. Diváci ho milovali. Napomáhala k tomu jeho překotná mluva, jeho temperament a až drzý způsob projevu. Televize ho tak často zvali jako vypravěče, konferenciéra a baviče. V této roli byl excelentní, vystupoval ve stovkách pořadů. Jeho silvestrovské estrády tehdy neměly konkurenci a staly se naprostým fenoménem, dokonce se pravidelně vysílají v televizi dodnes. A diváci na ně stále slyší.
Tatínek byl proti herectví
Menšíkův otec ale neměl pro umělecké řádění svého syna příliš pochopení. Vladimír proto musel nejdřív vystudovat průmyslovou školu, konkrétně obor stavba strojů. Že to není to pravé ořechové, poznal, už když na školu nastupoval. K technice totiž neměl žádný kladný vztah, nechtěl ale svého otce zklamat. Školu proto studoval, avšak velmi podprůměrně, v té době už se totiž věnoval s kamarády sepisování a hraní scének. Rodiče ho v této zálibě sice podporovali, ale o tom, že by se tímto nejistým řemeslem měl Vladimír živit, nechtěl jeho otec vůbec slyšet. Po maturitě dokonce nastoupil do práce v Brněnských strojírnách jako konstruktér. Nezdržel se tam ale dlouho. Jeho temperament a výřečnost ho táhly jinam.
Láska k filmu byla silnější
Menšík usiloval o přijetí na tehdy novou vysokou školu, Janáčkovu akademii múzických umění, která teprve zahajovala svoji činnost. Dostal se na ni však až na druhý pokus. Po jejím absolvování odešel do zájezdového Vesnického divadla, kde ho v divadelní hře Hledač světla objevil a angažoval do svého divadla E. F. Burian. Menšík u něj hrál, zpíval, tančil, recitoval a dostal zde mnoho hereckých příležitostí. Přestože divadlo miloval, toužil se dostat před filmovou kameru. To se mu také splnilo. Výrazněji na sebe upozornil v roli italského mechanika v Radokově filmu Dědeček automobil. E. F. Burian však z jeho filmování nebyl nadšen, film totiž neměl moc v oblibě, Menšík tak z divadla odešel a upsal se filmu, který pro něj měl větší drive a šmrnc. Na konci padesátých let se stal stálým zaměstnancem Filmového studia Barrandov a na jevištní prkna se vracel jen velmi sporadicky.
Předčasný konec komika
Menšík bojoval s nejrůznějšími zdravotními problémy, už od mládí trpěl těžkým astmatem. Dušnost a sípot u něj byly slyšet i při běžném hovoru. Neprospívala tomu ani skutečnost, že byl náruživým kuřákem a známý byl také pro svou náklonnost k alkoholu, která ho dvakrát přivedla do protialkoholní léčebny. Hrál a vystupoval až do posledních chvil svého života. Ještě dva dny před svou smrtí účinkoval v televizní Abecedě s Jitkou Molavcovou, která ho dokonce musela podpírat. Byl workoholikem, jehož tempo stíhal jen málokdo. Jeho pracovní vytížení a urputnost si však vybraly svou daň, zemřel v pouhých 58 letech.
Zdroj: vladimir-mensik.cz, csfd.cz, brnensky.denik.cz
